Význam cílů v individuálním plánování

sep 25 2010

Stanovování cílů je jedním z důležitých kroků individuálního plánování. I ve svém vlastním životě si stanovujeme cíle a přemýšlíme, jak jich dosáhneme. Alespoň já sám to tak dělám. Na druhé straně mám tu zkušenost, že život se obvykle odvíjí svou vlastní cestou a ne podle mých plánů a představ. Vnímám tedy, že je užitečné přemýšlet nad svými cíli, ale zároveň je nutné ponechat životu volnou ruku a na svých cílech křečovitě nelpět. Život v zásadě nelze naplánovat a je to tak dobře. Kdyby to šlo, přišli bychom o mnoho překvapení a výzev, o množství nejrůznějších zážitků. V perfektně naplánovaném životě bychom možná nakonec umřeli nudou.

Při plánování sociální služby bychom si měli uvědomit, že neplánujeme život klienta, ale že plánujeme právě jen průběh sociální služby. Pokud se však jedná o službu pobytovou, ve které klient tráví velkou část svého života, může se začít životní plánování a plánování služby prolínat. A právě zde by mělo platit: je důležité přemýšlet nad cíli do budoucna. Pokud však cíle a jejich plnění budou to hlavní, na co se zaměříme, může klient přijít o mnoho užitečných věcí, které mu individuální plánování může nabídnout.

Při rozhovorech s desítkami pracovníků sociálních služeb na kurzech věnovaných individuálnímu plánování se velice často setkávám s tím, že nalezení toho „správného“ cíle se pro pracovníky stává tím nejdůležitějším, na co se v individuálním plánování soustředí. Kdo má cíl, má vyhráno. Hledání cíle je noční můrou, která se vždy po několika měsících znovu vrací, protože když je cíl „splněn“, musí být znovu nalezen další vyhovující cíl. Ve zkratce řečeno, hledání cíle a jeho naplňování je v individuálním plánování často přeceňováno a mylně chápáno. Přílišné zaměření se na oblast cílů může celý proces individuálního plánování svést na slepou kolej. Plánování se pak méně zabývá věcmi, které jsou důležité pro klienta, a je příliš ovlivněno představami pracovníka.

Cíl se nachází v budoucnosti. Je to určitá představa o něčem, co ještě není, ale mohlo by být. Vzájemný kontakt pracovníka a klienta však probíhá nyní, v přítomnosti. Čím více se dokážeme soustředit na to, co probíhá právě nyní, tady a teď, tím hlubší a živější může být náš kontakt s klientem. Individuální plánování by mělo vést právě k tomu, aby se vztah pracovníka a klienta prohloubil. Pokud se příliš mnoho zaměřujeme na budoucnost, na cíle, na to, co by mělo být jinak, než to právě je, může se stát, že kvalita a hloubka našeho kontaktu s klientem bude oslabena.

Dovolil bych si říct, že hlavním smyslem individuálního plánování není stanovení cílů a jejich následné plnění. Smysl individuálního plánování je jistě širší a každý ho může vnímat trochu jinak. Já považuji za důležité, že individuální plánování nám umožňuje lépe poznat člověka, se kterým pracujeme. Poznat jeho potřeby, touhy a přání. Pochopit, jak vypadá jeho svět. Poznat, co tento člověk vnímá jako důležité, co potřebuje k tomu, aby byl spokojený. Jde tedy o prohloubení vztahu s tímto člověkem, o lepší pochopení a poznání jeho potřeb. Na základě tohoto pochopení může pracovník začít uvažovat o tom, jak člověka podpořit, jak s ním spolupracovat, jak mu pomoci v dosažení toho, co je pro něj důležité.

Plán „zůstat v pohodě“ (stay well plan)Plán „zůstat v pohodě“ (stay well plan)

Individuální plánování tedy začíná fází poznávání a mapování. Spolu s klientem hledáme odpověď na výše naznačené otázky. Výsledek mapování bývá obvykle nazýván osobní profil, ve kterém jsou tyto důležité informace shrnuty. Teprve v tuto chvíli, s osobním profilem v ruce, se můžeme začít spolu s klientem zamýšlet nad stanovením určitého cíle do budoucna. Opíráme se přitom především o to, co je důležité z pohledu klienta. V úvahu samozřejmě bereme i názory dalších osob z klientova okolí. Pokud však nemáme dobře zmapováno, co klient vnímá jako důležité a jaké jsou jeho skutečné potřeby, je téměř nemožné stanovit smysluplný cíl a poskytovat sociální službu pro klienta užitečným způsobem. V praxi se však nezřídka stává, že fáze mapování, zkoumání potřeb klienta a sestavení osobního profilu jsou přeskočeny. Plánování v tomto případě začíná tak, že pracovník sedí s tužkou v ruce nad formulářem a láme si hlavu s osobním cílem. Nebo položí klientovi otázku, jaký je jeho osobní cíl. Klient však většinou tuto otázku nechápe a řekne cokoliv, aby už měl pokoj. Nebo prohlásí, že nic nechce a žádný cíl nemá. Začínat proto touto otázkou individuální plánování je velice nešťastné.

V rovině cílů a jejich plnění uvažují manažeři, podnikatelé, sportovci a další na výkon orientovaní lidé. Běžný člověk, zvláště pak uživatel sociální služby, většinou nechápe svůj život jako projekt. Nestanovuje si manažersky přesné dlouhodobé a krátkodobé cíle a pravidelně si nevyhodnocuje úspěšnost jejich plnění. Inspirace z oblasti managementu jsou v individuálním plánování zřetelné (cíl by měl být SMART, měl by být výzvou, musí být stanovena přesná kritéria plnění apod.). Měli bychom však vnímat, kdy se inspirace managementem může stát při práci v sociálních službách omezující. Přílišný důraz na stanovování cílů a jejich plnění považuji za jedno z těchto omezení.

Často se stává, že v osobním profilu sice zmapujeme mnoho důležitých věcí a potřeb, ale dále se v individuálním plánu zaměříme pouze na jednu z nich, která se stane cílem. Například zjistíme, že pro pana Karla je důležité, aby na něj nikdo nespěchal, aby měl dostatek soukromí a nemusel se účastnit mnoha společných aktivit a aby se mohl pravidelně potkávat se svojí přítelkyní, která bydlí v jiném domě. Dále zjistíme, že tento člověk se raději sprchuje, než koupe ve vaně, že nemá rád rýži, zato miluje brambory a že ho rozčiluje, když mu ostatní lidé kvůli špatné výslovnosti nerozumějí.

Při dalším plánování máme nyní několik možností. V nejhorším případě se v individuálním plánu najednou objeví jako blesk z čistého nebe cíl, který vůbec nesouvisí s tím, co je pro pana Karla skutečně důležité. Například „zlepšení úklidu na pokoji“. Hned vidíme, že se spíše jedná o přání pracovníka než o cíl pana Karla.

Další o mnoho lepší možností je výběr jedné důležité věci, na kterou se zaměříme a která se stane cílem. Například setkávání s přítelkyní. Cílem může být, že pan Karel bude mít možnost se setkat se svojí přítelkyní alespoň jednou za den (pokud tuto možnost nyní nemá). Cílem může být i nácvik samostatného pohybu, aby pan Karel dokázal přítelkyni navštívit sám, bez pomoci pracovníka. Pokud bychom se ale v individuálním plánu soustředili pouze na tento cíl, co se stane s dalšími důležitými věcmi z osobního profilu? Hrozí nebezpečí, že někteří pracovníci budou na pana Karla spěchat, budou ho „motivovat“ ke společným aktivitám, o které nemá zájem, a že pan Karel bude muset tak jako dosud jíst třikrát týdně rýži, která mu vůbec nechutná.

V individuálním plánu bychom se proto neměli soustředit pouze na jeden nebo dva cíle a zbytek věcí nechat stranou. Individuální plán by měl zahrnovat mnohem širší celek. Plánovací tým by se měl poradit, jak to udělat, aby na pana Karla nikdo nespěchal. Jak to udělat, aby mohl zůstat doma ve svém pokoji, když jdou ostatní na vycházku. Jak zajistit, aby se na jeho jídelníčku objevovalo méně rýže a více brambor. Jak zlepšit komunikaci s okolím. Určitě by bylo zbytečné všechny tyto věci formulovat jako cíle a vypisovat k nim jednotlivé kroky na předem daném formuláři. Důležité je především to, aby tým (společně s panem Karlem) o těchto věcech diskutoval, aby došel ke konkrétnímu řešení a toto řešení bylo stručně zapsáno v individuálním plánu. Například: „Nikdo z pracovníků nebude pana Karla vybízet k účasti na aktivitách, o kterých se jasně vyjádřil, že o ně nemá zájem“. Na těchto příkladech vidíme, že zaměření se na celek větších i menších věcí, které jsou z pohledu klienta důležité, může být přínosnější, než věnovat pozornost a úsilí pouze jednomu izolovanému cíli.

V životě každého člověka se objevují období, kdy máme nějaký významný cíl, na jehož dosažení pracujeme. Ale jsou také období, kdy takový cíl nemáme, věnujeme se spíše menším věcem nebo si prostě užíváme, že se nám zrovna daří dobře. Záleží i na životní situaci. Například probírat se stotříletou seniorkou její dlouhodobé cíle by asi bylo poněkud zvláštní. Uživatel sociální služby by neměl být nucen se stále rozvíjet a neustále se v něčem zlepšovat. Učení novým věcem a dovednostem probíhá v určitých cyklech. Po období intenzivního učení, kdy jsme naplno v akci, musí následovat období integrace, zdánlivého klidu, kdy se nově osvojená dovednost hlouběji upevňuje.
Pokud se tedy v kontaktu s klientem nedaří objevit žádný výrazný a smysluplný cíl, neznamená to, že proces individuálního plánování probíhá špatně. Obvykle to znamená, že klientovi se v tomto období daří dobře. Kdyby se mu dařilo špatně, cílem by se pravděpodobně stalo řešení neuspokojivé situace.

Jestliže se tedy klientovi daří dobře a nemá v tuto chvíli žádný výrazný cíl, můžeme věnovat více pozornosti kvalitnímu zpracování osobního profilu a mapování klientových potřeb. Můžeme také zkusit použít metodu „stay well plan“ (plán jak zůstat v pohodě) – viz schéma. Je to jedna z mnoha technik používaných při plánování zaměřeném na člověka (více viz http://helensandersonassociates.co.uk ). Nejprve se soustředíme na mapování a popis věcí, které způsobují, že se klientovi daří dobře. Dále se zamýšlíme nad věcmi, které by mohly tento dobrý životní pocit ohrozit. V závěru stanovíme konkrétní kroky či oblasti, na které se při poskytování služby musíme soustředit, aby klientův dobrý pocit zůstal zachován co nejdéle. Použití této jednoduché techniky může být pro klienta v některých případech o mnoho přínosnější, než snaha za každou cenu vymyslet a naplnit nějaký, v tuto chvíli možná trochu nadbytečný cíl.

Autor: Mgr. Jiří Sobek
Mgr. Jiří Sobek působí jako ředitel vzdělávací agentury Adpontes, která nabízí kurzy individuálního plánování přímo v zařízeních sociálních služeb. Kurzy vedou zkušení odborníci z praxe se zaměřením na lidi s mentálním postižením a seniory. Více informací o této efektivní a finančně výhodné formě vzdělávání získáte na www.adpontes.cz nebo na tel.: 723 176 746.
Tento článek byl publikován v čísle 9/2010 odborného časopisu Sociální služby.
Časopis Sociální služby vznikl v roce 2009 transformací dosavadního Zpravodaje APSS ČR. Vychází desetkrát ročně na 36-48 stranách formátu A4 v nákladu 3500-4000 kusů pro cca 16 000 čtenářů z řad poskytovatelů, zřizovatelů i uživatelů sociálních služeb, představitelů veřejné správy, studentů i pedagogů vysokých škol jak v České republice, tak na Slovensku.
Více informací lze získat na webových stránkách http://www.socialnisluzby.eu a http://www.apsscr.cz.
Časopis lze pro odběratele v ČR objednat na http://www.send.cz („Časopisy odborné“). Objednávky pro členské organizace APSS ČR vyřizuje přímo vydavatel nebo redakce na adrese: Kotnovská 137, 390 05 Tábor, Česká republika, tel./fax: +420 381 213 332, mobil + 420 606 751 156 nebo +420 606 832 551, e-mail: redakce@apsscr.cz.