Individualizace a racionalizace moderní společnosti jako faktor eroze zabezpečovací funkce rodiny

jún 17 2015

Individualisation and Rationalisation of Modern Society as a Factor of Erosion of Security Function of a Family

Abstrakt: Moderní epocha (zde je myšleno industriální západní společnost) se vyznačuje řadou základních charakteristických rysů, které jsou jí vrozené a odlišují ji podstatně od předmoderních uspořádání. V roce úmrtí světově významného sociologa a autora mnoha textů na téma rizikové společnosti Ulricha Becka, si tento text klade za cíl na vybraných aspektech moderní doby, jimiž jsou individualizace a racionalizace, podrobit kritickému rozboru fenomén rodiny a její zabezpečovací funkce. Text se tak věnuje nejen erozi rodiny jako společenské instituce, ale též erozi samotného pojmu „rodina“, který se v pojmosloví A. Giddense (2000) stává pouhou pojmovou „skořápkou“ (angl. shell institution) s vnitřně proměněným významem, neodpovídajícím (zejména zabezpečovacím) funkcím rodiny z dob předmoderních.
Klíčová slova: individualizace, pozdně-moderní doba, racionalizace, rodina

Abstract: Modern age (it is meant to be industrial western society for the purpose of this article) is possible to describe by several basic characteristics. They differentiate modern society from pre-modern forms. In the celebration of the world famous sociologist Ulrich Beck (who died this year) the article focuses on to critical analysis of family and its security function in the light of factors of individualisation and rationalisation of the modern society. The article focuses not only on erosion of family as the institution, but also on erosion of the term „family“ itself, which (in terms of A. Giddens, 2000) becomes so called „shell institution“ with different meaning of the term in comparison with pre-modern meaning of the term „family“, especially when speaking about security function of the family.
Keywords: Individualisation, Family, Late-modern Society, Rationalisation

Tento text byl podpořen grantem ESF (CZ.1.07/2.3.00/20.0209) Rozvoj a podpora multidisciplinárního vědecko-výzkumného týmu pro studium současné rodiny na UHK (RODINA-UHK).

Úvod

Moderní společnost se vyznačuje útlumem tzv. životního světa, tzn. odklonem od tradičních institucí, které jej tvoří (pod pojmem „životní svět“ lze vidět každodenní prožívání lidí v jejich přirozených vztazích jako je přátelství, sousedství, ale hlavně rodina) (Habermas, 2000; Laan, 1998; ale též v kontextu Slovenska a se zaměřením na oblast sociální práce Levická, 2009; Levická, Hanzalíková, Bánovčinová, 2013). V prvé řadě pak v útlumu projevů životního světa jde o erozi rodiny, ale též erozi mezilidských vztahů, přátelství či sousedství (pojmem eroze se zde myslí postupné rozmělňování původních funkcí dané společenské instituce v čase, přičemž některé funkce mohou být nahrazovány působením jiných institucí, např. sociální zabezpečení státu eroduje zabezpečovací funkci mezigeneračního soužití v rodině, jiné funkce mohou zanikat „bez náhrady“). Tyto vztahy jsou nahrazovány vztahy systémovými. Tzn. dochází k příklonu k institucím státu, trhu a občanského sektoru, které svými funkcemi nahrazují dosavadní funkce rodiny (ale též např. nahrazují funkce sociálních sítí v reálném světě – nikoliv v kyberprostoru, nebo třeba již zmíněné instituce sousedství).

Jedná se o dvě strany téže mince, tedy o proces nahrazování rolí a funkcí jedněch institucí (rodina), institucemi jinými (služby pro rodiny). Moderní (zde myšleno industriální) společnost si s sebou nese "vrozenou" charakteristiku "racionalismu". Toto je dále v textu operacionalizováno jako příklon k systémovému pojetí institucí ve společnosti (případně i včetně systémového pojetí instituce zvané rodina). Následkem může být tzv. „kolonizace“ životního světa systémem (Habermas, 2000; Laan, 1998).

1. Individualizace jako základní rys moderní doby

Jde o průvodní rys moderní společnosti. Slovo individualizace zde chápeme ve smyslu atomizování společnosti – společnost jako suma jedinců, kdy každý si „hraje na svém písečku“. Odstraňují se zabezpečovací mechanismy, které byly vystavěné na vzájemné pomoci a individualizují se rizika a zabezpečení jedinců. Individualizace může mít řadu pozitivních významových konotací. Např. pro pedagogy je pozitivní ve smyslu přístupu k dětem ve školství, zohlednění silných a slabých stránek, individuálních talentů i zohlednění hendikepů. Stejně tak je možné uvažovat o postupném zániku rolí a „pout“, která se s tradičními institucemi pojila. To má za následek větší volnost ve volbě životní dráhy jedince.

V kontextu zabezpečovací funkce rodiny však individualizaci chápeme jako rozpad společnosti na jedince, kdy každý se stará sám o sebe. Výsledkem je společnost spíš jedinců než celků, které by se navzájem zabezpečovaly. Dochází k individualizaci rizik – každý se pojistěme sám, spořme si sami na pokrytí možných životních (avšak hlavně předvídatelných) událostí. S tématem individualizace tak souvisí rozpad institucí sociability – tedy mechanismů přizpůsobení životu ve společnosti založených na naší lidské schopnosti se sdružovat. V dobách předmoderních sociabilita stavěla na primárních institucích (instituce primární sociability – rodina, sousedství, přátelství).

Dalo by se říci, že s příchodem moderní doby, s jejím rysem individualizace, začínají erodovat (vytrácet se) instituce primární sociability. Eroduje sousedství - soused je trpěná záležitost, nikoliv síť vztahů a zdroj, který se dá využít jako prevence rizik a umožňuje plnit zabezpečovací funkci. Neexistuje běžně výměna služeb mezi sousedy (jako model jednání, avšak samozřejmě výjimky stále existují). Panelový dům našich městských sídlišť, jeho obyvatelstvo, by měla být moderní podoba primární sociability, ale nemá nic z jejich rysů. Podobně dochází k erozi přátelství a nahrává tomu virtualizace vztahů na kyber-sociálních sítích. Lidé mají tisíc přátel, ale jen virtuálně a to jim nenahrazuje reálné vztahy, které umožňují poskytnutí vzájemných služeb v případě vystavení obtížným životním situacím.

Klíčová je však přes to všechno eroze rodiny. Předmoderní doba byla vystavěna na primárních institucích, kdy rodina byla pojmem, vyjadřujícím kongruenci formy i obsahu. Eroze rodiny dochází tak daleko, že dnes je vícegenerační soužití ojedinělé, vzniká v průběhu 20. století nukleární rodina jako standardní model a i ten se dále mění až do podoby pozdně-moderní rodiny, jež v obecném vnímání dnes sestává pouze z jednoho dospělého (čímž se „zbavíme“ nutnosti definovat podoby soužití dvou dospělých osob) a dítěte, bez užšího vymezení jejich vzájemného vztahu (dítě nemusí být vlastní).

2. Rodina jako „riziková“ instituce

Rodina tradiční (předmoderní) byla považována za zabezpečovací instituci. S příchodem moderní doby (doba industriální) se pak začaly tradiční role rodiny oslabovat. Kam až tato eroze dospěla? Z hlediska zabezpečující role rodiny jsme v moderní společnosti nedospěli pouze k omezení zabezpečovacích funkcí rodiny (zajištění seniora ve stáří, zabezpečení nemocného), ale dospěli jsme možná až k opaku – k rodině rizikové (viz např. Beck, 2004; Giddens, 1999). V předmoderních dobách byla rodina zabezpečovacím prvkem. Dítě bylo požehnáním, ve zde uvažovaném smyslu bylo zabezpečovacím prvkem do budoucna. Pozdně-moderní rodina dneška nesplňuje rysy, které měla rodina předmoderní. Z rodiny zabezpečující se stala rodina postupem času ve 20. století dokonce institucí rizikovou. Rodina je dnes rizikovou institucí i v tom smyslu, že riziko jejího výskytu vlastně musíme kalkulovat (kalkul při pořízení dítěte, rozhodování o počtu dětí). Rodina riziková tedy nejen, že nezabezpečuje své členy navzájem, ale cíleně předem kalkuluje riziko samotného vzniku rodiny (Smutek, Smutková, 2011; Smutková, Smutek, 2012). Můžeme se tak stále častěji v médiích (převážně v novinách či společenských časopisech) setkávat s tématy typu: „Kolik nás bude stát pořídit si dítě?“

Pojištěním se stala už masově rozšířená antikoncepce od 60. let 20. století. Dobře zapadá do moderní doby a jejího vrozeného rysu - individualizace. „Pořídit si dítě“ začíná být stále více ekonomickým kalkulem - kolik „já“ si musím „odtrhnout od úst“, abych zaplatil výdaje a vychoval dítě (zde pojem výchova není použit ve smyslu rodičovské výchovy, ale spíše pejorativně ve smyslu prostého ekonomicky pojatého odchovu potomka až do dospělosti). Finanční částka potřebná na tento „odchov“ zde není pro nás relevantní údaj, důležité je to, že se fenomén ekonomického kalkulu vyskytuje stále více. Mění to povahu rodiny směrem k její individualizované podstatě.

Individualizace je dle Becka (2004) vrozená vlastnost moderní doby a my ji jen den za dnem dotahujeme do konce. Může se stát, že individualizace bude dotažena tak daleko, že žádná solidarita nebude mezi lidmi ani očekávána a dodržována. Nastane doba, kdy imperativ „každý sám za sebe“, co jsem naspořil, proti čemu jsem se pojistil, se stane jediným hodnotovým kritériem doby. Pojištění je však rozložení rizika, vyžadující redistribuci prostředků. Samotný institut pojištění tak vlivem individualizace začíná erodovat také a začínáme budovat spíše „spořící typ společnosti“. Instituce primární sociability jsou tak dlouhodobě nahrazovány institucemi sociability sekundární (státem organizované a garantované sociální zabezpečení – vznik institutu pojištění v nemoci, úrazu, ve stáří – důchodová politika) (viz např. Keller, 2001). Z tohoto pohledu se dokonce rodina stává institucí zbytnou, nikoli nezbytnou (Smutek, 2012).

3. „Skořápková“ povaha moderní rodiny a zánik pojmu rodina

Skořápková instituce (Giddens, 2000) znamená, že z původní obsahové „náplně“ nezbylo nic, jen původní slupka (skořápka). Ve skořápce buď nic z původního významu už není, nebo tam je něco úplně jiného. Pojem skořápková instituce znamená, že „vyšuměl“ původní význam a původní role a funkce, které daná instituce měla, my však máme tendenci stále stejný název té instituci dávat i nadále. Rodina se stala skořápkovou institucí, s čímž je spojený i jazykový problém. Slovo rodina v dnešní společnosti většinou evokuje předmoderní typ rodiny (početnější, s naplněnou zabezpečovací funkcí). Přináší to komunikační potíže. Používáme v komunikaci jedno slovo (rodina), ale s největší pravděpodobností má komunikátor i komunikant velmi odlišnou představu o instituci, o které je řeč (má pro každého aktéra komunikace jiné významové konotace dané vlastním dětstvím i dospělostí a náhledem n a rodinu). Pojem rodina je pak samotný obsahově vlastně pojmem předmoderním, setrvačně používaným i v době moderní (a dnes už se nacházíme v době pozdně-moderní, s pokročilými znaky individualizace, racionalizace, generalizace vztahů či funkční diferenciace). Ovšem používat pojmy předmoderní v době moderní zásadně znesnadňuje komunikaci. Pojmy vyvolávají víc konotací, než jaký je skutečný význam toho slova (denotace). Oprostit se od významových konotací by mohlo být docíleno vytvořením novotvaru. Řešením by tak bylo vymyslet zcela nové slovo pro dnešní pojem slova rodina - namísto pojmu rodina například pojem soužití. Nebo můžeme využít inspiraci v anglickém jazyce, kde zkratka LAT znamená „living apart together“ – žijeme spolu odděleně, ve smyslu chráníme si vlastní soukromí i v párovém soužití, žijeme odděleně i přes vnější deklaraci páru). Chráníme osobní individuální ekonomický „vklad“ pomocí předmanželských smluv...

Dnešní podoba rodiny nemá s předmoderní rodinou společného téměř nic. Otázkou je, zda vůbec zbývají nějaké instituce primární sociability? Vypadá to, že v jádru ne. Naše sociabilita je do budoucna vystavěna na individuálním ethosu doby. Jedná se o okolnost celospolečenskou, která nás tlačí k individualizaci a starání se o sebe, ale nemusí souviset s vnitřním hodnotovým žebříčkem nebo s pojmy, jako je egoismus a sebestřednost. Individualizovaná společnost nemusí znamenat společnosti egoistů, kdy se každý stará jen o sebe na úkor ostatních. Vždy je důležité se ptát, jaká je povaha člověka, jako živočišného druhu – filosofická a ideologická otázka. Levice tvrdí, že řád je dán shora a pravice, že řád se vytváří sám. Jaká je povaha člověka jako biologického druhu? Je člověk tvor spolupracující nebo soupeřící se všemi navzájem? Je to v jádru nezodpověditelná otázka

4. Postavení dítěte ve společnosti individualizované a racionalistické

Postupné proměny institucí moderní doby (trh, stát i občanský sektor) mají velmi hluboké vzájemné souvislosti. Proměny rodiny jsou součástí proměn celé moderní civilizace západu a hlavních znaků moderní společnosti, jako je v prvé řadě individualizace, odosobnění vztahů, racionalizace a dělba práce (viz např. Keller, 2007). A co dítě v takové rodině? Na dítě se začíná moderní společnost dívat jako na subjekt odpovědný sama za sebe (Žižek, 2007). Jako na subjekt, který má mít (v rámci liberálních zásad západní civilizace) možnost rozhodovat o svém budoucím vývoji (např. při rozvodu rodičů). Dítě se optikou moderní civilizace stává „malým dospělým“. Problematika má ale v různých tematických oblastech odlišné, či dokonce protipolné pohledy na schopnost dítěte rozhodovat se samo za sebe.

5. Racionalismus západu

Moderní doba je prodchnutá racionalismem. Na piedestal je postaven rozum - racio, rozumové uchopení světa a jeho přetváření a utváření. Tím se odbourala stavidla, která se nedají vrátit – přišli jsme o vyšší moc (abstraktní, kteroukoliv), na kterou by bylo možné svalovat vinu a vysvětlovat, proč společnost vypadá tak, jak vypadá. Společnost je tedy takový produkt, jaký jsme udělali my, je to v našich rukou. Racionalizace je nevratný proces, jsme uzavřeni v racionalismu a v nutnosti neustále hledat řešení a ovlivňovat budoucnost. Ale každá odpověď přináší „deset dalších otázek“ a každé řešení přináší nové problémy.
V dobách předmoderních řešili lidé převážně problémy způsobené vnějšími vlivy (déšť, sucho), ale pozdně moderní doba řeší převážně problémy, které si přivodila sama svou existencí. Dnešním lidem už je více či méně jedno jestli je zima teplejší či je tuhá, jestli je léto suché a horké nebo ne. V rámci dělby práce nám bude vše opatřeno a klíčové problémy jsou problémy vzešlé z racionalismu, které jsme si přivodili sami. Například reformy našich umělých systémů - hospodářské, důchodové reformy – to jsou témata, která řeší pokročilá moderní doba. Tyto systémy jsme si vytvořili sami jako nadstavbu nad „životním světem“ (angl. life world, něm. lebenswelt), která však postupem času přestala dovolovat životnímu světu se příliš projevovat.

Závěr

Odstranit základní rysy moderní společnosti by bylo možné pouze apokalypsou, museli by přežít pouze lidé (děti), kteří by si nenesli do budoucna předchozí zkušenost s racionalismem („tabula rasa“). Z předmoderních institucí se zřejmě již nic nevrátí. Jsme odsouzení k neustálé a pokračující modernizaci, ve smyslu trvalého prohlubování rysů moderní doby. Modernizaci sami racionálně způsobujeme i tím, že modernizujeme systémy. Modernizace znamená „dotahování do konce“ těchto rysů moderní doby. Každá reforma znamená prohloubení individualizace, racionalizace, odosobněnosti... Nikdo zatím nenašel způsob jak se těchto rysů moderní doby „zbavit“ tak, aby pro masovou společnost nešlo o výše zmíněnou apokalypsu a umožnilo to stávajícímu početnímu stavu populace přežít (lze se totiž domnívat, že radikální ekologické návrhy na změny společenského uspořádání by vyžadovaly až 90% redukci stávající populace).
Moderní společnost se s těmito rysy a jejích neodstranitelností stala „zlatou klecí“. V kleci je blahobyt, ale není z ní úniku a my z ní ani nechceme ven, a tak si ji budujeme stále dál.

Autori:
PhDr. Martin Smutek, Ph.D.
Mgr. Lucia Smutková, Ph.D.

Informace o autorech:
PhDr. Martin Smutek, Ph.D. (1977) působí jako vedoucí Oddělení sociální práce na Ústavu sociální práce Univerzity Hradec Králové v České republice. Vystudoval obor Sociální politika a sociální práce na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně (magisterská i doktorská studia). Dlouhodobě se zabývá problematikou teorie sociálního státu a jeho modernizace a otázkami epistemologie v sociálních vědách.
Mgr. Lucie Smutková, Ph.D. (1977) působí v současné době jako odborná asistentka na Ústavu sociální práce Univerzity Hradec Králové v České republice. Studovala obor sociální práce na Univerzitě v Hradci Králové a posléze též na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Doktorské studium absolvovala na Zdravotně-sociální fakultě Ostravské univerzity. V praxi se věnovala v minulosti práci probačního úředníka u Probační a mediační služby ČR a působila jako krajský školský koordinátor prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže v rámci Krajského úřadu Královéhradeckého kraje. Dále působila jako konzultant pro oběti domácího násilí v Intervenčním centru pro oběti domácího násilí v Hradci Králové.

Seznam zdrojů:

BECK, U. 2004. Riziková společnost. Praha : SLON, 2004. ISBN 80-86429-32-6

GIDDENS, A. 1999. Sociologie. Praha : Argo, 1999. ISBN 80-7203-124-4

GIDDENS, A. 2000. Unikající svět. Praha : SLON, 2000. ISBN 80-85850-91-5

HABERMAS, J. 2000. Problémy legitimity v pozdním kapitalismu. Praha : Filosofia, 2000. ISBN 80-7007-130-3

HABERMAS, J. 2003. The Theory of Communicative Action. Vol. 1 Reason and Rationalization of Society. Boston : Beacon Press, 2003. ISBN 0-8070-1506-7

KELLER, J. 2001. Politika s ručením omezeným. Proměny moci na prahu 21. století. Praha : Evropský literární klub, 2001. ISBN 80-86316-27-0

KELLER, J. 2009. Soumrak sociálního státu. Praha : Sociologické nakladatelství, 2009.

KELLER, J. 2007. Teorie modernizace. Praha : SLON, 2007. ISBN 978-80-86429-66-3

van der LAAN, G. 1998. Otázky legitimace sociální práce. Ostrava, Boskovice : ZSF Ostrava a Albert, 1998. ISBN 80-85834-41-3

LEVICKÁ, J., LEVICKÁ, K., HANZALÍKOVÁ, V., BÁNOVČININOVÁ, A. 2012. Ekosociálne prístupy v sociálnej práci. Trnava : Oliva, 2012, s. 237. ISBN 978-80-89332-14-4

LEVICKÁ, J. 2009. Sociálna práca II. Trnava : Oliva, 2009. ISBN 978-80-89332-06-9

SMUTEK, M.; SMUTKOVÁ, L. 2011. Contemporary modernization processes and shifts in power relationships in social work. In: BRĄGIEL, J., DĄBROWSKA-JABŁOŃSKA, I. AND PAYNE, M. (eds.) Social Work in Adult Services in the European Union - Selected Issues and Experiences. London : College Publications, United Kingdom, 2011. ISBN 9781848900271.

SMUTEK, M. 2010. Habermasova komunikativní etika jako obrana životního světa před kolonizací systémem. In: KAPPL, M.; SMUTEK, M.; TRUHLÁŘOVÁ, Z. (eds.). Etika sociální práce. Hradec Králové : Gaudeamus, 2010, s. 329 - 336. ISBN 978-80-7435-037-5

SMUTEK, M. 2012. Pozdně moderní rodina jako riziková “skořápka“. In SOCIALIA 2012 – Rodina a sociálně patologické jevy. Sborník abstraktů s plnými texty příspěvků na CD-ROMu z mezinárodní konference konané v Hradci Králové ve dnech 4. a 5. září 2012. Hradec Králové : Gaudeamus, 2012. ISBN 978-80-7435-232-4

SMUTKOVÁ, L.; SMUTEK, M. 2012. Industrial Age Means Industrial Family and Parenthood. In Bragiel, J.; Gornicka, B. (red.). Rodzicielstwo w kontekscie wspolczesnych przemian spolecznych. Opole : Wydawnictwo Uniwersytetu Opolskiego, 2012, s. 125 – 130.

SMUTKOVÁ, L. 2007. Sociální práce s rodinou. Hradec Králové : Gaudeamus, 2007, 110 s. ISBN 978-80-7041-069-1

ŽIŽEK, S. 2007. Nepolapitelný subjekt. Chybějící střed politické ontologie. Chomutov : L. Marek, 2007. ISBN 978-80-87127-02-5