Syndrom zavrženého rodiče – dysaretace transgenerační

máj 3 2016

Parental alienation syndrome - dysaretace in transmission
Abstrakt: Text se zabývá problémem narůstajících případů syndromu zavrženého a odcizeného rodiče a důsledky v celkové existenciální rovině žití dítěte. Vysvětluje princip nekarteziánsky pojatého emočního schématu rodiny a zvýrazňuje fenomén domova jako základu pro možnost autentického životního pohybu člověka.
Klíčová slova: emoční pole rodiny, temporalita žití, transgenerace, životní pohyb, autenticita, syndrom zavrženého a odcizeného rodiče,

Abstract: The text deals with the problem of the growing cases of parental alienation syndrome and alienated parents and consequences totalling existential plane of the child. Explains princit noncartesian-based emotional recipe of family and accentuates the phenomenon of home as the basis for the possibility of an authentic human life movement.
Keywords: the emotional field family, temporality, transgenerace, living the movement, the authenticity, the parental alienation syndrome and alienated parents

Úvod

Situace v pedagogicko-psychologickém poradenství je v současnosti denní praxe typická vzrůstajícím počtem dětských klientů, kteří v důsledku rozpadlého partnerství rodičů prožívají neutěšenost v každodennosti svého aktuálního dětského života. Důvodem k psychologické intervenci či pedagogicko-psychologickému poradenství je velmi často nevhodné chování dítěte ve škole i mimo školu, časté absence z důvodu psychosomatických zdravotních potíží, ale též záškoláctví a mnohdy ve vyšších ročnících na druhém stupni základní školy i potíže z oblasti adiktologické (drogy).

Velmi záhy, většinou již při prvním setkání, se vyjeví i pravděpodobný důvod jejich situovanosti. Většinou se jedná o děti, které zažily vleklé soudní spory o opatrovnictví mezi matkou a otcem. Do terapie či poradenství přicházejí buď na doporučení základní školy, pediatra, nebo je přivádí jeden z rodičů z vlastní iniciativy. Důvodem je většinou kombinace potíží, špatný školní prospěch a potíže v oblasti etopedické v kombinaci. Velmi často se přidružuje širší škála psychosomatických obtíží – častá bolest hlavy, břicha, nevolnosti, ale i bolesti dolních končetin, únava, mnohdy i deprese.1

Během dlouhodobé nepříznivé situace mezi rodiči a ve finální fázi rozpadu rodiny je dítě vystaveno velmi složité a těžké situaci, které nerozumí a ve které je zároveň nuceno příjmout specifickou roli, nutnou k sebezáchovné adaptaci na daný stav, bez vlastní možné volby.

Text reflektuje zkušenost poradenské a terapeutické práce s rozpadající se rodinou, vysokou ohroženost SZR (syndromem zavrženého rodiče) v situacích protrahovaných konfliktů a nabízí komplexní pohled na rodinu v kontextu filosoficko-psychologickém. Kombinací dvou zakládajících faktorů pro vznik SZR (syndrom zavrženého rodiče) – manipulací jedním z rodičů a vlastní pokus dítěte se co nejvíce zavděčit a tím se přiblížit k rodiči, který mu „zůstal“ v blízkosti a k dispozici, se zakládá komplikace s nedozírným rozsahem nejen pro dané dítě v momentálnosti a budoucnosti jeho života, ale též významná zátěž transgenerační.2 Syndrom zavrženého rodiče nelze tedy považovat za problém dítěte a rodičů v čase aktuálním, ale jako určitou formu dysaretace v kontextu transgeneračním.

Dítě, rodina, individualizace a socializace

Narozením dítěte se rozhýbe celá síť sociálností a v celém emočním schématu rodiny dochází k navzájem propojeným reakcím, mající své zákonitosti v ontické a ontologické založenosti3. Emoční pole rodiny lze chápat ve filosofickém pojetí jako místo transgeneračního setkávání. Jednotlivé role – otec, matka, prarodiče a celý systém rodiny, jsou v nezastupitelnosti, Martin Heidegger (1993) hovoří o neustálém rozhovoru se svými předky, narozenými i ještě nenarozenými potomky, ale i s odešlými za horizont – zemřelými.

Síly emočního pole jsou velmi těžko vyjádřitelné, nelze je karteziánským způsobem „jasně a ohraničeně“ konkretizovat. Ontologický původ nově založené rodiny je ve vylaďování muže a ženy, každý v rámci své transgenerační zkušenosti přináší část celku původního emočního pole rodiny, kde se zrodil a vyrůstal. Tímto vznikne vlastní, z dvou částí se skládající pole interakcí, které však nárokuje pár vytvořit vlastní, důvěrně-bytostný systém, kde bude založen jejich domov v pravém slova smyslu, jako možná potence pro vztahovost páru a tímto se i připravuje místo pro narození potomků a jejich budoucí možnost domovštění. Jazyk (řečování) a sexualita je zdrojem značné možnosti k adaptaci na náročnou konfrontaci rozdílností původních domovů ženy a muže – emočních polí v transgeneračních přenosech rodů.

Nová rodina, ve filosofickém pojetí jako herakleitovský ohňový střed4, má svůj počátek a stvrzení ve zplození a narození dítěte. A právě touto situací se stávají určité záležitosti pro všechny aktéry v budoucím čase neměnné.

Aktéry jsou nejen rodiče dítěte, ale též celá široká síť dalších pokrevních příbuzných, čímž dojde k tzv. zasíťování v transgeneracích5.

Domov není jen místem bydlení, obývání konkrétních bytových prostor. Domov se zakládá, domov se odrozuje z původního místa „domovštění“ a zároveň se v ten samý okamžik přirozuje do nového, neustále se konstitujícího místa. Je to neustálý nárok ve smyslu originálního prožívání blízkosti, intimity, bezpečí a důvěry, však s možností svobodné konstituce své osobnosti v každém okamžiku žití.

V domově je založenost každého člověka, která velmi úzce souvisí s temporalitou6, mající příslušnost ke konkrétnímu místu, však s možností domovštění ve smyslu autentického žití ve společenství svět. „Domov je pramenem toho být poprvé, a přesto stálým místem“.(Hogenová, 2008, s. 188).

Domov je však i místem výrazného nároku zvládat role, které život zákonitě přináší. Jednotlivé situace, mající charakter výzvy a překážky na životní cestě od zrození k horizontu žití, jsou v určité synchronizaci s výzvou a překážkou dalších členů emočního schématu. Rodina, jako mikrokosmos, představuje možnost k naplnění této synchronizace v konkrétnosti nároku ochrany a zachování transgenerací a tím zachování existence člověka na Zemi.

Rodina je jako živý a žitý organizmus, který neustále pokračuje v utváření dalších a dalších prostorů (fenomenologicky myšleno nemající okraje). Naplňuje se ochrana citlivého zárodečného jádra před nároky okolního – venkovního světa, tím je dopřáno dostatek času k naplnění potenciálu růstu a zrání.7

A právě založenost času budoucího u dítěte je v kontextu rodinného zázemí, veškeré nepřirozenosti (dysfunkce v emočním prožívání) až patologie v nepříznivých výchovných podmínkách uzavírají cestu ke stabilitě a autentičnosti v dospělosti. Dítě, vychovávané bez stability a příznivého a dostatečného emočního sycení, bez potřebné jistoty, má cestu v heideggerovském pojetí8 zatarasenou vývojovými nenaplněnostmi, které zabraňují danému jedinci stabilní vztahovost a přináší problém v komplexnosti – habitualitě jeho žití.

Fenomenologicky se jedná o nárok prvního referentu Jana Patočky – Rodina, domov, zakotvení (Patočka 1996). Důvěrné prostředí a jistota, otec a matka, jsou referentem životního pohybu dítěte, středem světa, teplem, dobrem, láskou a spravedlivostí. Právě tyto velmi bytostné vzpomínky ve smyslu dobra (Areté) v podobě urimpresí9 ovlivňují budoucnost. Temporalita jako provázanost všech tří času – minulosti, přítomnosti a budoucnosti je určující v emočním prožívání tady a teď, je zdrojem pro naplnění nároku ve druhém životním referentu – Práce a boj. Překonáváním „odporu zemské přitažlivosti“ je dospělý člověk vystaven nároku prožívat a čelit krizím, které jsou zároveň i nabídkou nových možností, jinakosti, možného růstu a otevírají cestu k autenticitě žití. Otřesením jistot je otevřena možnost setkání s nepředvídatelným, náhlým, náročným, i strachem z vrženosti do otevřenosti světa. Třetí životní referent Jana Patočky – Absolutno je otevřen při náhledu prázdnoty – NIC v těžkých situacích života, kdy původní smysl života je opuštěn a nastalá změna v životním pohybu je spojena s nárokem samoty a absolutní nouze v žití samotném.

V rodinném schématu je zkušenost zvládání nároku životních referentů sice nepředatelná, ale v rámci temporality potomků a předků je velmi důležitá ve smyslu schopnosti adekvátních odpovědí na přicházející výzvy a překonávání překážek na životní cestě. V této souvislosti je velmi nutné i zdůraznit rozdílnost rolí muže – otce a ženy – matky ve smyslu rolí ve výchovném schématu. Jsou nenahraditelné a nezastupitelné ve své základní významové rovině, v každodenním nároku emočního schématu rolí dochází ke kooperaci a neustálému utváření nové a nové vztahovosti ve smyslu zasíťování.10

Žena i muž v rodině a celkově v životě mají specifické role, úkoly, specifický životní pohyb. V rodinném soužití platí, že žena je pevná, pokud ji muž poskytuje podporu a ochranu. Muž v nároku své archetypální role: boje, ochrany a sycení obstojí tehdy, pokud mu dané umožňuje a otevírá ve své bytostné existenci žena svojí energií.

Ženství a mužství dohromady tvoří celek. Žena udržuje, muž získává a přináší. Obojí je základem domova, rodiny, vztahu mezi mužem, ženou a jejich potomky. Rodina je základem transgeneračním, se svým tady a teď, minulostí a budoucností, která právě z minulosti přichází (Heidegger 2006), je také optimálním celkem, umožňující zrození, zrání, živení, ochranu a obstání v nároku budoucího. Celoživotní vývoj jedince, jeho edukace a socializace, je o vymezování hranic a prostorů, potřebných k růstu (tělesného i duševního), s možností rozvíjení do maximálně možné šíře. Rodina jako Forum internum je prostor, který je chráněn před nároky zevního světa, umožňující zrání a realizaci růstových a separačních nároků; zde vládne vnitřní čas - KAIROS. Ve Foru externu – mimo rodinu, ve venkovním světě, vládne čas vesmírný - CHRONOS, který nárokuje jedince naléhavostí a konkrétností, ve smyslu 2. životního referentu dle Jana Patočky11: práce a boj. Oba časy v jednotě jsou v temporalitě člověka vždy přítomny. Časem biologických procesů vč. emocí je kairos, nemoci z nedostatku či dysfunkci v jeho plynutí jsou v antropologickém lékařství nazývány hypokairózy (Chvála, Trapková 2008). Neúplné rodiny, nevyjasněné vztahovosti, konflikty v rodině, ale i rozpadlé vztahy s následnou nevraživostí zakládají diferenci mezi časem chronos a kairos. Zabraňují a zatarasí dítěti radostné, svobodné, bezpečné a dobře separačně naplňující prožívání svého dětství a neumožní mu v budoucím čase dospělost v autentičnosti.

Syndrom zavrženého dítěteParental Alienation Syndrome (PAS)
Syndrom zavrženého dítěte (dále SZR – v českých dostupných zdrojích běžná zkratka) byl popsán pedopsychiatrem prof. Dr. Richardem A. Gardnerem na počátku 80. let minulého století. Definoval ji „jako poruchu, která se projevuje soustavným a neodůvodněným odmítáním a nenávistí ke svému rodiči.

Původ této zvláštní emocionální situace v emočním schématu rodiny prof. Dr. Gardner spatřoval v kombinaci manipulace dítětem jedním z rodičů a vlastní pokusy dítěte pomlouvat nenáviděného rodiče za účelem nevědomé snahy podpořit postoj rodiče, s kterým žije a tím si zajistit jeho přízeň. Obě snahy vycházejí z dané situovanosti rodiny, kdy po rozpadu je v rámci emočního schématu probíhající a současně protrahující krize, která má v sobě náboj pro sycení existenciální krize v mnoha podobách. Ze strany rodiče, podněcujícího v dítěti nenávist k druhému rodiči, s kterým nežije, je nevyrovnání se s rozpadem vztahu, mnohdy i závist a neschopnost přijmout realitu a nárok akceptace daného stavu. U dítěte, podporujícího svým postojem rodiče, s kterým sdílí rozpadlý domov, je většinou nevědomým cílem zaujmout, naklonit a zachovat si alespoň jednoho z rodičů k dispozici.

Riziko ohrožení SZR je nejvyšší právě v situaci rozpadajících se a již rozpadlých rodin, kdy dítě je výlučné péči jednoho z rodičů.

V rámci nutné adaptace dítěte na vzniklou krizovou situaci, kdy je nárokováno celé emoční schéma rodiny odchodem jednoho z velmi důležitých aktérů, dítě v rámci pudu sebezáchovy přejímá velmi snadno názor a postoj rodiče, který zůstal k dispozici. Mnohdy si ani tento dospělý jedinec – rodič v nároku své role ani neuvědomuje, v jak důležité roli se transgeneračně nachází. Svým chováním ovlivňuje nejen čas tady a teď, ale zakládá v rámci temporality všech zúčastněných i čas budoucí. Řeč je významným nástrojem, a pokud je o druhém rodiči hovořeno negativně, dítě nemá možnost (i vzhledem ke svému vývojovému stádiu) si informace ověřit a zákonitě vnímá sdělené jako pravdivé (odkaz na 1. referent Jana Patočky – důvěra, bezpečí, otec a matka je středem jsoucen).

V této souvislosti je třeba se zmínit o syndromu odcizeného rodiče/dítěte. Na rozdíl od syndromu zavrženého rodiče, kdy se jedná o nenávist a v návaznosti o morální odsouzení jednostranné, u syndromu odcizeného rodiče/dítěte je stav způsobem vzájemným odcizením v důsledku nedostatečného kontaktu a komunikace.
Tématy se velmi intenzivně zabýval význačný český psycholog PhDr. Eduard Bakalář, CSc., který doporučoval přísné rozlišování těchto termínů v návaznosti na další možnou účinnou intervenci.

Základní rozlišení lze spatřovat v programovaném úsilí jednoho z rodičů o emocionální zvrat k druhému rodiči, výsledkem je převrácení původně kladného vztahu dítěte k rodiči ve lhostejnost nebo dokonce v nenávist. Pokud je výsledkem odpor dítěte a nenávist k rodiči na základě podnětů ze strany rodiče, s kterým žije, jedná se vždy o syndrom zavrženého rodiče.

PhDr. Bakalář ve svých textech specifikoval plánovité vytěsňování rodiče (otce)12 ze života dítěte do několika skupin.

  1. Konflikt v emočním schematu rodiny, rodiče sice žijí ve společné domácnosti, ale dítě nemá potřebnou blízkost a je přítomno hádkám a je vyzýváno jedním z rodičů k podpoře.
  2. Málo kontaktů dítěte s jedním z rodičů
  3. Tok informací od rodiče, s kterým dítě tráví většinu času, hodnocení dalších osob a jejich kategorizace v celém širokém emočním schématu (transgeneračně)
  4. Ovlivňování postojů dítěte, následné formování jeho emočních reakcí, přátelství či nepřátelství s dalšími osobami a ovlivňování možnosti volného a svobodného bytí ve společenství rodiny.
  5. Dítě nezažívá v každodennosti láskyplné chování svých rodičů a chybí mu model nejen pro přítomnost, ale i v budoucnu danému jedinci chybí“ model v rámci transgeneračního přenosu.
  6. Korupce dítěte – tolerance prohřešků v chování (citová korupce), emoční nalaďování (př. Ty jsi můj král), ale i materiální korupce – kupování předmětů
  7. Odhalování viníka jako subsystém hodnocení – kdo a jak se snažil, kdo měl dobré úmysly, kdo naopak byl zlý, kdo komu ubližoval.
  8. Popouzení dítěte – ovlivňování dítěte, ať přímé či nepřímé, s úmyslem snížit hodnotu druhého rodiče v očích dítěte.
  9. Ovlivňování dětských emocí

Rozeznáváme tři základní oblasti, kterých se schémata týkají v kontextu přenosu do dospělosti:

  • Výkon – nadměrné nároky na sebe a nadměrnou potřebu úspěchu.
    Pokud nebudu věci dělat perfektně, selhal jsem!
    Se vším si musím poradit sám!
    Měl bych být nejlepší ve všem, co dělám!
  • Přijetí – nadměrná potřeba být vážen, milován, chráněn, přijímán druhými osobami.
    Pokud se mnou někdo nesouhlasí, znamená to, že mě nemá rád!
    Moje hodnota závisí na tom, co si o mně myslí ostatní!
    Když mě lidé doopravdy poznají (a zjistí, jak jsem hrozná), odmítnou mě!
  • Moc/kontrola – nadměrná potřeba mít události pod kontrolou, potřeba síly, kontroly nad chováním druhých, touha po jejich poslušnosti a loajalitě.
    Musím kontrolovat svoje emoce, jinak budu ztracený!
    Všichni mi musí stále pomáhat!
    Nikomu se nedá věřit!

V souvislosti na SZR je nutné si uvědomit, že lidské chování je více determinováno nevědomými pohnutkami, než vědomými cíli a ideály. V zajetí transgeneračních přenosů se minulost nedá potlačit. Zvláště zážitky, které jsou dominantní pro určitou životní fázi a přenášejí se nadále v rovině tzv. separačních dluhů, nejsou dostatečně zpracovány. Ovlivnění dosavadními zkušenostmi (i v kontextu postojů a návyků) se opakují „staré vztahové vzorce“ a dochází k přenášení do nových meziosobních situací. Přenos bytostné zkušenosti v dětství, která souvisí s výše popsanými typikami chování rodiče k dítěti u SZR, má přesah do dospělosti a následně i do možnosti utvářet bezpečné a pevné vztahy v budoucím emočním vzorci rodiny.

Zátěž na dítě ve smyslu „nemít k dispozici oba rodiče“ a další možné potíže z toho plynoucí znamená nemožnost rovnováhy – aretace a následné nalaďování se na svět ve smyslu přicházejících výzev v dospělosti. Sebeúcta, která se potvrzuje zejména dvěma existenciály – tělesností a vzájemným bezprostředním spolubytím, je pozměněna a u takového člověka je porušena otevřenost k setkávání se na společné půdě bytí. Narušené vztahy v kontextu rodičovské lásky, neúplné nebo narušené sociálnosti uzavírají cestu k bytostné možnosti prožívat vztah ve smyslu otevírání a poskytování životní možnosti sobě a druhým lidem. Celobytí daného člověka je ovlivněno v kontextech strachu, úzkosti, ale i nedůvěry, což vyvolává následně neustálou touhu po zajištěnosti.

Snaha o prosazení (na obou stranách – jak u rodiče, tak dítěte) umocňuje moc, vůle k moci se neustále zvyšuje, což má konkrétní projevy v jednání a konání. Výsledkem je určitá nenaplněnost, což vede opět ke zvýšení úzkosti a k řetězení v kontextu celobytí.
Odmítaný rodič se velmi často v ordinaci anebo v rozhovoru se sociálním kurátorem jeví jako laskavý a bezkonfliktní, mající o své dítě opravdový zájem. Při setkání v rámci rodinné terapie v ordinaci nebo při asistovaném styku se dítě chová odmítavě, nepřiměřeně dané situaci, mnohdy až nepřátelsky. Stav nelze bagatelizovat a je třeba rozpoznat co nejdříve kontexty celé situace. Samotný pojem SZR nevystihuje komplikovanost vztahové situace mezi rodičem a dítětem. Otevírá v samém úvodním setkání řadu otázek, cílících k samotnému dítěti, ale hlavně k rodičům. Jedná se o obtížné téma, velkým úskalím je špatná volba otázek, zavádějících a mnohdy i zhoršujících daný stav. Největším nebezpečím je však schematizování, nevedoucí k porozumění celému dění.

Nejhorší situace v intervenci nastává tehdy, pokud je dítě vnímáno jako nosič syndromu, tedy spíše, lépe vystihující je, že dítě je vnímáno jako nosič široké škály příznaků syndromu.

V tento okamžik je cesta k porozumění situace v konfliktním vztahovém procesu rodiny zcela uzavřena. Pseudodiagnóza dítěte je výsledkem medikalizace našeho postmoderního života a vztahových problémů.

Základem je odkrývání možností, které v kontextu napětí a polarizace prostředí rozvrácené rodiny dítě volí mezi dvěma odlišnými realitami – otcovou a matčinou. Viníkem není jeden ani druhý rodič, viníkem rozhodně není dítě, ale dlouhá historie partnerské nespokojenosti a neřešených konfliktů, mající vždy své hluboké kořeny transgenerační. Celému problému je třeba porozumět hermeneuticky.13
Závěr

Úloha otce a matky je ve vývojovém procesu dítěte v budoucího dospělého jedince zásadní a nenahraditelná, (dle Junga i Freuda rodiče jako prapůvodní obraz partnerství – matka a syn, otec a dcera, apohlavně, ve smyslu lásky agapé)14 , s přesahem transgeneračním, transcendenčním. I když se partnerství rodičů rozpadá, rodičovství je v nároku pokračování, není zrušitelné, má transcendentní charakter. Je navždy. Snahy o neakceptaci této ontické i ontologické skutečnosti ze strany jednoho z rodičů ve smyslu protrahování konfliktu po rozpadu vztahu vážně poškozují dítě, ale ve své podstatě tento konflikt postihuje všechny zúčastněné současné, ale i budoucí.

Pochopit život člověka a jeho současné problémy ve světě je možné jen z pozic ontologických, všechny ostatní aspektuality se ukazují jako marginální. Sociální vědy z výchozí pozice filosofie – psychologie, pedagogika a sociální práce, které se účastní na řešení problémů mezilidských konfliktů s přenosem do komplexnosti žití, toto nabízejí ve své multidisciplinární spolupráci.

Autor: PhDr. Helena Kalábová, Ph.D.
Literatura

BAKALÁŘ, E., 2008. Rozvodová tematika a moderní psychologie. Praha: Karolinum. ISBN 80-246-1089-2
HEIDEGGER, M., 2006. Co je metafyzika? 2. opr. vyd. Praha: OIKOYMENH. ISBN 80-7298-167-6.
HEIDEGGER, M. 2006. Básnicky bydlí člověk. 2. opr. vyd. Praha: OIKOYMENH. ISBN 80-7298-165-X.
HOGENOVÁ, A. 2005. K problematice poznání. 1. vyd. Praha: PedF UK. ISBN 80-7290-222-9
HOGENOVÁ, A. 2006. K fenoménu pohybu a myšlení. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia. ISBN 80-86861-72-4
HOGENOVÁ, A. 2008. Jak pečujeme o svou duši? 1. vyd. Praha: PedF UK. ISBN 978-80-7290-3
CHVÁLA, V. TRAPKOVÁ, L., 2008. Rodinná terapie a teorie jing-jangu. 1. vyd. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-391-8.
PATOČKA, J., 1966. Péče o duši I. Praha: Oikuméne. ISBN 80-86005-24-0
PATOČKA, J., 1999. Péče o duši II. Praha: Oikuméne. ISBN 80-86005-91-7.
PELCOVÁ, N., 2000. Filozofická a pedagogická antropologie. Praha: Karolinum. ISBN 80-246-0076-5.
PONĚŠICKÝ, J., 2003. Fenomen ženství a mužství. Praha: Triton. ISBN 80-7254-374-1


1 Dětská forma deprese a základní projevy: lhostejnost, až apatie, rezignovanost; nezájem o aktivity, které dříve dítě bavily a zajímaly; bezcílné lelkování a poflakování; pro nic se nenadchne; nedává najevo radost, možná kolísající proměnlivost v emocích, podrážděnost, nedůtklivost a hádavost, výkyvy nálad; bujaré veselí střídá skleslost, křik střídá plačtivost; výčitky, drzost a opoziční chování střídá lítost; typické je napětí, často se projevující kousáním nehtů, škubáním vlasů, sebepoškozování.
2 Transgeneračním přenosem je myšleno dle Martina Heideggera „ pobývání v neustálém dialogu se svými předky a potomky – byť již zemřelými, nebo ještě nenarozenými“. Rodová linie ve své provázanosti ontické i ontologické.
3 Onticita – popis jsoucen a jejich komunit je založena na peras (hranici), ontologie však pojednává o tom, co hranice nemá (celek bez marga).
4 Fenomén domova jako podstata rodiny ve smyslu domova v prapůvodním významu slova prodlévání – pelein. Původní fenomén – jev domova – vystupuje z pozadí, ukazuje se, zjevuje, což je i principem fenoménu jako takového. Otázkou, co je domov v tomto významu, cílíme do fenomenologického kontextu v rovině pozadí – což nelze měřit, vážit či jinak konkretizovat či metodologicky ozřejmit. Fenomenalizace současné rodiny úzce souvisí se stavem postmoderní společnosti a vůbec celkově s časoprostorem existence lidí v současnosti.
5 Termín „zasíťování v transgeneracích“ je používám v rodinné terapii a vyjadřuje určitou propojenost v rámci systému rodin, které spojuje situace zrození potomka v linii generační.
6 V temporalitaě, v prolnutosti všech tří časů – minulosti, přítomnosti a budoucnosti – se odvíjí existence člověka a podstatnou minulostí jsou počátky, navracející se opakovaně, však vždy v originalitě momentálně prožívaného – vždy jako poprvé a naposledy s velkým emočním nábojem jako potence k překonávání přicházejících výzev života. Schopnost počátkovat otevírá přístup k autenticitě žití, což je podmínka spokojeného a naplněného života ve smyslu Ereté (cnosti, dobra, dobrosti) ve vzorci: jedinec – společnost (polis) – celek světa.
7 Každá rodina (ve fenomenologickém pojetí jako ohňový střet světa v kontextu herakleitovském) prochází řadou období, která jsou v nároku změny na základě probíhající krize, která je sice naléhavá a mnohdy nepříjemně vnímaná aktéry, ale velmi důležitá v kontextu tzv. separačním procesům a udržení homeostázy celého systému.
8 Dle Martina Heideggera je lidský život pojímán jako pohyb po životní cestě od zrození k horizontu žití
9 Urimprese jsou původní vtlaky do toku cogitaniones, jsou prožíváním originální přítomnosti teď.
10 Zasíťování – termín z rodinné terapie, emoční pole je v nároku dobré sycenosti, poskytující příznivé prostředí pro růst a vývoj dítěte v rodině. V rodinné systemické terapii se používá termín sociální děloha (Chvala, Trapková, 2008). Na somatické rovině děloha a placenta jsou zdrojem kyslíku, živin a homeostázy – stálosti vnitřního prostředí pro vyvíjející se plod. Podobně sociální děloha – rodina se svým emočním schématem – zasíťování je energetickým orgánem pro schopnost vytvářet příznivý vývoj v kontextu bio-psycho-sociálně-spirituálním pro děti).
11 Lidské bytí je pohybem, jímž se tvoříme, jímž ze „sebe činíme to, čím jsme a můžeme být (Jan Patočka, Péče o duši I, 1996). Péče o duši ve smyslu Epimelei je v jistém smyslu péčí o pohyb, jenž jako pohyb je vykázán na podkladě něčeho, co samo se nepohybuje, a tak je referentem tohoto pohybu.“ (Hogenová 2008, s. 43).
1. referent – „zakotvení, domov“. Referent matky a otce, rodina a domov má veliký význam – jistota a důvěra jsou referentem životního pohybu dítěte. Jsou středem jsoucen, jsou ohněm, od kterého jde teplo, pravda, dobro, láska i spravedlnost.
2. referent – referent Země, „práce a boj“. Překonávání odporu zemské přitažlivosti spatřuje Jan Patočka v práci a boji v prodloužení dnů života.
12 Ze své soukromé psychoterapeutické praxe mám zkušenost podloženou evidencí jednotlivých kazuistik: muži jsou častější obětí SZR, ale v posledních letech je vzrůstající procento případů matek, které opustily manžela a děti z důvodů jiné vztahovosti (není výjimkou i s jinou ženou) nebo i z důvodu preference karierního postupu.
13 Hermeneutické porozumění – umění interpretace, hermeneutika jako nauka o cílech, způsobech a uplatnění výkladu. Klíčovým slovem je verstehen – porozumění, s cílem rozumět smyslu toho, co patří do lidského života. Existuje však ještě pojem verklaren – objasnění. Příroda a procesy v ní jsou vysvětlovány, lidské existenci ve smyslu duchovního života je třeba rozumět.
14 Slovo agapé, v soudobé řečtině nepříliš běžné, jako překlad ahabah (אחבח), stalo se křesťanským teologickým pojmem, který označuje lásku Boha k lidem, lidí k Bohu i mezi sebou.

Ponuka vzdelávania


Radi publikujete ale nemáte dobrú skúsenosť s inými časopismi? Publikujte články v časopise Prohuman a podcasty na Prohuman AI. Hľadáme práve Vás!