Radkin Honzák: Pravda a lež na emočních vahách; která z nich je kdy lepší?

jún 26 2017

Naše vědomí o světě a o nás v něm je udržováno a upřesňováno nekonečným tokem přicházejících informací, které vnímáme všemi smysly a zpracováváme převážně nevědomě a zčásti vědomě.

Není zprávy bez emočního náboje; pomněme, že údiv patří mezi šest základních emocí. Tatáž zpráva může mít a většinou také má různý emoční náboj podle příslušnosti k sociální skupině – od dyády po národ. Když „naši“ hráli 4:2, tak „jejich“ hráli 2:4 a „voni“ z toho budou mít menší potěšení než my. Radost je příjemnější než smutek. Jestli se to dalo čekat, budou emoce na obou stranách nižší intenzity, než když se to čekat nedalo.

Pojem emoce je odvozen od latinského e-motio, což znamená pohnutí. To můžeme zachytit na třech osách:
nabuzení --- útlum, přiblížení --- oddálení, spolupráce --- soupeření.
Když naši vyhráli, budeme my nabuzení, sdružíme se a budeme spolupracovat na oslavách, zatímco fanoušci soupeře budou skleslí, nebudou mít tendenci se sdružovat (ledaže by tragedie byla tak velká, že je srazí do houfu) a co se týká vzájemné aktivity, bude někde u bodu mrazu, neboť smutek je časem usebrání, přemítání a hledání.

Technologicky vzato, je lež úmyslně nesprávná informace, narozdíl od omylu, kde tento úmysl chybí. Když dorazí k příjemci, je s různou intenzitou porovnána s jeho dosavadními znalostmi a zkušenostmi a vyhodnocena jako informace pravdivá, podezřelá či nesprávná. Tady záleží jak na zkušenosti příjemce, tak na kontextu, v němž informace přichází. Zpráva o krávě napíchnuté na sloup elektrického vedení zní nepravděpodobně jen těm, kteří nikdy neslyšeli o tornadu. Lidé žijící v určité skupině znají místní poměry a vědí, jak to chodí. Mají někdy i společné pravdy.

Co je v této souvislostí konformita? Tu studoval již ve třicátých letech minulého století Muzaref Sherif. Poslal lidi do temné místnosti, kde v dálce umístil světelný bod. Takový světelný bod se chvěje tak, jak se neustále chvějí naše oční koule. Podobně se nám chvějí hvězdy na obloze. Bod byl umístěn ve vzdálenosti, která poskytovala ve zdravé populaci odhad jeho odchylek v rozmezí pěti až patnácti centimetrů.

Pokusné osoby vstupovaly po jedné a když vyšly, ohlásily svůj odhad 5, 10 nebo 15 cm. Pak tam Sherif nastrčil několik manipulátorů a poslal tam pokusné osoby znovu. Jenže tentokrát manipulátoři, kteří znali odhad toho, kdo vstoupil, uvedli záměrně a nahlas jiný údaj rozkmitu. Drtivá většina pokusných osob, když vyšla ven, svůj údaj upravila podle jejich sdělení. Uvedla jejich údaj v rozporu se svým prvním pozorováním. Proč?

Morton Deutsch a Harold Gerard se domnívají, že je k tomu vedou dva zásadní tlaky: tlak sociální konformity a tlak informační konformity. Ten první vyvolává potřebu nelišit se příliš (nebo vůbec) od skupiny, protože lidé, kteří se liší, jsou nějakým způsobem trestáni: od posměchu po ostrakizaci. Zde například nacházíme oběti šikany. Ten druhý je dán spolehnutím se na pravdivý názor většiny, třebas by byl úplně mimo mísu, získáváme tak větší jistotu, jakož i větší pocit sounáležitosti.

Z toho plyne, že mýliti se s většinou je pro mnoho lidí bezpečnější, než mít pravdu a nemít k ní souhlas těch, jejichž IQ je rozděleno dle Gaussovy křivky. Příklon k silnému vůdci můžem čekat u té slabší části, protože ta s vyšším IQ si luxus samostatného myšlení občas dopřeje. Někdy také ne, jak prokázaly další Sherifovy experimenty zaměřené na skupinovou soudržnost a morálku.

Do letních táborů umístěných v chráněné přírodní oblasti Loupežnických jeskyní vybral dvě skupiny 11-12 letých kluků; věk volil záměrně předpubertální, aby se do chování ještě nemíchaly pohlavní hormony. Obě skupiny byly týden od sebe odděleny a vytvářely si svou dynamiku. Po týdnů je Sherif umístil do jednoho prostoru a nastavil soutěživě až silně soupeřivě proti sobě. Zakrátko nepřátelství mezi oběma skupinami dosáhlo takové intenzity, že kluci spolu odmítli jíst v jedné jídelně. Pokusy o cílené smiřování ba společných aktivitách (návštěva fotbalového utkání, účast na oslavách 4. července) nevraživost nezmírnily. Vše se zlepšilo až tehdy, když obě skupiny společně pracovaly na jednom úkolu (odtlačit údajně porouchaný náklaďák, vykopat přívod vody).

Takovouto skupinu může paradoxně spojovat společná lež, o níž všichni vědí, že se míjí se skutečností. Američtí psychologové ji nazvali „modrou lží“. Modrá je prý odvozena od barvy policejní uniformy. Modrá lež je primitivní, snadno odhalitelná, průhledná, podobá se prvním lžím v době, kdy dítě ještě nemá dost zkušeností, ale na druhé straně už přece jen ví, že rodiče nejsou vševědoucí a že jim je možné předložit také něco jiného než pravdu. Narozdíl od sofistikovanějších „bílých lží“ větších dětí směřujících spíš k zisku, představují modré lži tendenci se z něčeho vyvinit a svést to na jiné: to rozbila kočka, on mě praštil první, snědl to tatínek.

Pojem ožil v souvislosti s nehoráznými prohlášeními prezidenta Trumpa, kterým kupodivu jeho příznivci věří, nebo se alespoň tak chovají. Kang Lee z Torontské univerzity vysvětluje, že tyto lži mají sice v prvním plánu přinést lháři výhodu, současně však spojují skupinu, do které patří. To už se nedá říci o „černých lžích“, které mají lháře zvýhodnit na úkor všech. Modrá lež je například společné prohlášení fanoušků, že ruka se míče nikdy nedotkla a desítka byla odpíská na nespravedlivě.

Lež stejně jako násilí je zbraň použitá proti protivníkovi. Od časů Sisyfových a Odysseových, kteří se za toto umění stali nesmrtelnými, přes Machiavelliho až třeba po nedávného albánského diktátora Hodžu, který přesvědčil celý národ, že svět proti němu chystá válku. Tam, kde skupina nemá protivníky, je třeba je vytvořit, ať už je to židovská komunita, neexistující uprchlíci nebo pražská kavárna. Vzniká tak napjatá, dramatická atmosféra vedoucí k exaltovanému sjednocujícímu výkřiku: Kdo není s námi, je proti nám. Pestré, přitom současně organizované společenství se pak snadno mění v dav.

Pak jsou tu lži ušlechtilé, nejen pia fraus, která zatajuje špatný stav věcí, ale také součást procesu, jemuž se všeobecně říká placebo-efekt. Stojí za to uvést jeden příběh z jeho bohaté historie. Pokus sestavený jako dvojitý podfuk s vynikajícím výsledkem. (Citace: Gracely RH, et al.: Clinicians' expectations influence placebo analgesia. Lancet. 1985, Jan 5;1(8419):43). V osmdesátých letech přišel mezi léky tlumící bolest skutečný zázrak, fentanyl, působící na opioidní systém. Tehdy se na zubní polikliniku dostavili autoři nabídky na klinickou studii zkoumající jeho účinky. Nikoliv jen tak, ale proti placebu a protože zřejmě designéři byli trochu sadisti, jako třetí přípravek měl být do programu zařazen také naloxon, který vůbec nepomáhá proti bolesti, naopak blokuje opioidní receptory a tím brání protibolestivému působení některýchg léků i vlastních působků.

Zubaři měli podat v zaslepené studii (nikdo nevěděl, který z přípravků, zda placebo, naloxon nebo fentanyl – PNF – v „osudí“ je) jeden z nich pacientům po vytržení zubu moudrosti, které bývá většinou komplikovanější a proto bolestivé. Pacienti měli na úsečce označené 0 – 10 znázornit, jak narostla nebo ustoupila bolest po vytržení a za hodinu. Než se mohla studie rozběhnout, přišli organizátoři s nářkem, že ministerstvo nepovolilo takovéto volné a ledabylé zacházení s lékem vedeným mezi přísně střeženými opiáty a že bohužel fentanyl ze studie vypadne.

Studie tedy začala, zubaři škubali osmičky a nemocní po podaném prášku zaznamenávali intenzitu své bolesti. Takhle to běželo dva měsíce a pak přikvačili radostní organizátoři, že už získali povolení k zařazení fentanylu a studie běžela další dva měsíce. Výsledky vidíme na grafu, který uvěřejnili autoři citované práce:

Horní křivka, značená jako Placebo (PN) zachycuje, jak bolesti v první části studie přibývalo a dolní křivla, označená jako Placebo (PNF) naopak znázorňuje ústup bolesti po vytržení během druhé fáze, kdy do pokusu byl zařazen „úžasný fentanyl“.

A ten podraz? Jak hrom! Fentanyl totiž nikdy do studie zařazen nebyl, což nevěděli lékaři, natož pacienti! Dodnes zůstává otázkou, jak lékaři odsignalizovali nemocným tu ušlechtilou lež, že mezi léky, které jim podávají proti bolesti, je ten nejúčinnější, jaký mohou dostat. Je takováto lež neetická, nebo není?

MUDr. Radkin Honzák
psychiatr
Blog autora: http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php