Dětské úzkosti v kontextu dnešní doby

júl 27 2017

Anxiety of children in the context of the present time

Abstrakt: Text je věnován problematice dětské úzkosti v možnostech psychoterapeutického přístupu z hlediska fenomenologického. Ontické hledisko neumožňuje ozřejmit, pochopit a následně účinně terapeuticky ošetřit problém v temporální časovosti dítěte úzkostí trpícího. Hlavní myšlenkou je pochopení emočního schématu rodiny jako živého organizmu, bez možnosti konkretizování objektivním měřením. Pro dítě, které se do tohoto systému rodí, představuje zakládající možnost prožívat bezpečí a přijetí s přesahem významu zkušenosti do dospělosti.
Klíčová slova: Dětská úzkost, onticita, ontologie, rodina, emoční schema rodiny, temporalita, transgenerační přenosy

Summary: The text is devoted to childhood anxiety in the possibilities of psychotherapeutic approach from a phenomenological point of view. The ontic point of view does not allow to explain, to understand and then effectively treat the problem in temporal time of the child with anxiety. The main idea is to understand the emotional scheme of the family as a living organism, without the possibility of concretizing it by objective measurement. For the child who is born into this system, it is the founding possibility of experiencing security and acceptance with overlapping the importance of experience to adulthood.
Key words: child anxiety, onticity, ontology, family, emotional family scheme, temporality, transgenerational transmissions

Úvod

V ordinaci psychoterapeutů, ale i v pedagogicko-psychologických poradnách je možno pozorovat fenomén, který je velmi pravděpodobným (v. s.) logickým příznakem doby, v které aktuálně prožívají každodennost rodiny a kde vyrůstá nejmladší generace.

Vzrůstající počet dětí, které ve zvýšené míře trápí úzkost a strach, je varovným signálem nejen pro jejich rodiče a blízké, ale pro celou společnost. V nadměrné výši prožitku tyto dvě emoce představují trápení pro dítě a překážku v jeho příznivém osobní vývoji, zabraňují mu v možnosti v originalitě plně realizovat životní pohyb – existenci a v kontextu temporality jsou v určitém slova smyslu předurčující komplikovanost v čase budoucím.

Důvodů k pocitu ohroženosti je dnes celá řada. V popředí je rodina, jako určité místo, kam se dítě svým příchodem na svět při-rozuje a kam přirozeně patří. Rodina je místem primární zkušenosti člověka s nenahraditelným významem po celou dobu jeho života. Mimo zabezpečení fyzických, psychických a sociálních potřeb je i místem, které v ontologickém kontextu znamená možnost a zakušení přijetí ve smyslu „communio“- (společenství, vzájemné přijímání). Tento fenomén domova nelze vnímat pouze onticky (věcně) – přes konkrétní dům, byt či vybavenost věcmi – jsoucny. Člověk, aby mohl prožívat přijetí, laskavost a akceptaci, potřebuje domov ve smyslu vztahovosti se svými blízkými, potřebuje přijetí ve své autentické danosti a potřebuje také potvrzení své originality, to vše v tzv. ontologické1 rovině existence. V rodině nejde jen o prostou atmosféru setkávání se nezávislých lidí, jedná se o citlivě reagující emoční systém, který však nemá strukturální založenost.

V nároku ontologického chápání nastává problém karteziánského2 požadavku „clare et distincte“ (jasné a ohraničené, s možností měření, vážení nebo jiného konkretizování) a pozadí, které vyvstávání umožňuje. Síly emočního pole jsou technicky neměřitelné, vyjevují se v konkrétnostech emocionálních prožitků jednotlivých členů tohoto systému. Každý z přítomných svým individuálním způsobem prožívá emočně aktuálně přítomné, vše však v zasazenosti do temporality – minulost, přítomnost a budoucnost v provázanosti. Při oslovení citlivého tématu se atmosféra prudce promění, a právě v tuto chvíli lze zahlédnout nastavenost celého nestrukturálního schématu.

Emoční pole je odpovědí na otázky z pozadí, což je ontologicky podstatné pro veškeré ukazování, pro veškerou fenomenalizaci existence člověka nejen v tomto systému rodiny, ale pro komplexnost žití na planetě Zemi. Pozadí je podstatou bytí současné doby, a pokud se chceme smysluplně tázat a nacházet příčiny úzkosti a strachu u dítěte, je třeba mimo objektivizaci, měření a následné zpracování získaných dat metodologickým způsobem ponechat vyvstat a zachytit pravdu ve smyslu aletheia (pravda vystupující ze skrytosti do neskrytosti)3. Karteziánský přístup k účinné intervenci nepostačuje a neotevírá cestu k jinosti v neutěšeném stavu dítěte, kterému úzkost a nadměrný strach velmi významně zužují jeho životní možnosti.

Nárokem nejen pro psychologa, ale i pedagoga a další pomáhající profese v blízkosti dítěte se zmiňovanou obtíží (dysaretací4) je pochopit rodinu i domov ontologicky. Ontické hledisko je pouhým popisem skutečností, které se vztahují k jednotlivci, nebo i ke všem členům tohoto systému. K vyřešení obtíže s nárokem navrácení původní možnosti daného dítěte však nepostačuje. Je třeba pochopit konkrétnosti existenciální roviny dítěte, které obtíží trpí, ale také zahlédnout jádro problému v rodinném schématu, vztahující se vždy k problematice komplexně transgenerační.5 Je třeba, aby byla také chápána v ontologických kontextech i doba příliš pozdní, v které současný člověk ve své rodině prožívá každodennost v mnoha nárocích.

Podstatou dnešního postmoderního žití je nietzscheovská vůle k moci, což znamená pro habitus života jediné – účinek síly, účinek moci. Moc však v základu vstupuje do zjevu jen tehdy, pokud mocní, když se navyšuje. Adorace moci má za následek tzv. přemocňování, které je typické pro dnešní výkonové žití a člověka zatěžuje způsobem, který je skrytý, ale velmi mocný právě ve své zakrytosti (moc-ný, bez-mocný, ne-mocný).

Rodina je v původní nastavenosti místem možnosti „pelein“– prodlévání, kde tento princip sám o sobě zabraňuje nároku výkonu, a proto i ona zásadně pozměnila své původní, archetypální principy.

Vůle k moci jako podstata bytí v rodině znamená potřebu mít vše pod kontrolou, mít moc a cílem je zajištěnost a zabezpečenost žití. Tento cíl však naplnit nelze, do životních situací je člověk uvrhován bez vlastní volby tím, že realizuje pohyb po životní cestě – od zrození k horizontu – ke smrti. Temporalitou je míněn rozvrh lidského pobytu „mezi“ (zrozením a smrtí) do časových fází. Vše je závislé od toho, jak konkrétní člověk rozvrhuje svůj pobyt a co je pro něj důležité, co je přítomné. Ve výběru toho, co je přítomné, je i obsažena představa o budoucím, ale také minulost ve výtěžcích, které do budoucnosti projekují a velmi podstatným způsobem přítomnost i budoucnost člověka ovlivňují.

Čas lidského žití není aristotelským, punktálním. Je časem tzv. temporálním, vždy obsahující minulost, přítomnost a budoucnost v průběhovosti. Fenomény, jako je vášeň, láska, zloba, ale i strach a úzkost jsou intencionálním propletencem rozumu, vůle a citu bez možnosti jednoduchého vyjádření. Jedná se o fenomény usebranosti a uvlastnění, které jsou prapůvodními existenciály zakládající lidství (Čálek 2004).

Dle Heideggera a Hoelderlina byli bozi a lidé v bezprostředním rozhovoru, což je i vyjádřeno myšlenkou čtveřiny (země, nebe, bozi a lidé). Člověk tím, že je příliš orientován na předměty (věci) a techniku ztratil možnost tohoto rozhovoru, výsledkem je neustálá snaha výkon navyšovat, stupňovat. Člověk však tímto způsobem žití ztrácí svobodu a to, co zůstává, je přílišná orientace na předměty (hyperkonzumní styl života), tvořící základ onticity. Plánování, kontrola, pohotovost k naplnění výkonu – to vše je v každodennosti člověka uctíváno a naplňováno, bez uvědomění si přílišného zanoření a uvěznění v jsoucnech.

Člověk je však bytost schopná vztahu, úžasu a úcty k sobě samému, k druhému člověku a ke světu vůbec. Zdeňkem Kratochvílem (1995) připomenutý termín eusebina (schopnost vztahu a úcty sám ksobě a k druhým lidem) vystihuje právě určitou privilegovanost člověka v řádu světa. Opakem je asebia, která v kontextu nemožnosti prožít úžas a sváteční čas v prožitku, naplňuje člověka pocitem osamělosti v příliš hlučném davu a činí ho úzkostným. Výsledkem je odosobnění, příklon k technickému světu bez nároku pocitové složky a počátek tohoto pozměnění v existenciální rovině lze vysledovat v konkrétnostech krize současné rodiny. Rodina, dříve i nyní, představuje mikrokosmos, otevírající možnost k naplnění synchronizace času chronos (čas vesmírný) a kairos (čas vnitřního zrání člověka) v konkrétnosti nároku ochrany a zachování transgenerací, a tím zachování existence člověka na Zemi. V tomto kontextu je rodina jako živý a žitý organizmus, který neustále pokračuje v utváření dalších a dalších prostorů s možností ochrany citlivého zárodečného jádra před nároky okolního – venkovního světa. Právě tímto je poskytován bezpečný prostor a dostatek času k naplnění potenciálu růstu a zrání člověka a synchronizace napomáhá i k přiměřené míře a zvládání existenciální úzkosti.

Úzkost u dětí

Dle E. Eriksona (1963) je pro každé vývojové období člověka typická úzkost v přiměřené míře, což je spojeno s nárokem naplnění vývojového úkolu v daném období. Z tohoto pohledu je úzkost nevyhnutelný fenomén, který provází člověka po celý jeho život – od zrození ke smrti. Existenciální úzkost k životu přináleží (Pelcová 2001), vzniká tehdy, když existující člověk projektuje vlastní zkušenost. Úzkost i strach se výrazně podílejí na rozvoji osobnosti a jsou v komplexním socializačním procesu člověka výrazným fenomenem -jevem, mající negativní dopad. Na svět se dítě rodí vždy s nárokem v celku světa pobývat- sám se sebou, s ostatními lidmi, ale i s přírodou a vším, co je v obsahu celého žití.

Nejedná se tedy jen o konkrétní místo, předměty a vše v rovině onticity, ale právě nalaďování se na celek bez marga (okraje) přináší určitý nárok, spojený s existenciální úzkostí. Herakleitovská myšlenka ohňového střetu, tzv. čtveřiny v setkání země, nebe, bohů a lidí velmi dobře nárok vystihuje a domov je počátkem i koncem pobytu člověka s možností rozvrhovat a žít v každodennosti s přiměřenou mírou existenciální úzkosti.

Dnešní situace je typická hledáním identity, smyslu a cíle, člověk realizuje svůj život nespojitě, epizodicky. Dočasné, nepevné a povrchní vztahy jsou důsledkem. Vyvolaný pocit nejistoty a úzkosti je logickým vyústěním, což však je v rozdílnosti od zakládající existenciální úzkosti, která přirozeně člověka životem provází. Z fenomenologického hlediska6 je podstatná otázka sociální úzkosti, která má kořeny v dětství.

Důvodů vedoucích k pocitu ohrožení je celá řada, u dítěte je na prvním místě situace v rodině, kde prožívá svojí dětskou každodennost. Vzrůstající procento manželství, které se během prvních deseti let rozvádí, je značnou zátěží pro potomky v tomto svazku zrozených a nemající absolutně žádnou možnost nepříznivost rozpadu rodiny ve své životě ovlivnit. Dalším zdrojem dětského znepokojení jsou vzrůstající projevy násilí, s nímž se všude a denně dítě setkává – v rodině, ve škole, na hřišti. Záplavu agresivity zažívají i díky mediím – lidské neštěstí a bolest, katastrofické zprávy a návody k týrání jsou v obsahu zpravodajství a pořadů, které nerespektují čas a skladbu diváků při sledovanosti. Vše v kombinaci vyvolává úzkostné ladění a doba příliš pozdní (Bělohradský 2007) v proměnlivosti a v absenci přirozenosti základní jistoty a bezpečí pro dítě znamená určitou vydanost se světu, kde hodnotou je výkon a počet jsoucen. Hodnotová orientace a smýšlení rodičů je zachraňující tím, že poskytuje dítěti přístav akceptace, přijetí a celkově dobrost, která má v jeho temporální časovosti zakládající možnost poskytnout dostatek sil k pohybu po životní cestě ve smyslu růstových úkolů, ale také k překonávání překážek, které život přináší, a které jsou i v jistém slova smyslu nutností – výzvou k tomuto pohybu.

Dítě v okamžiku svého zrození má již za sebou zhruba 40 týdnů velmi intenzivního vývoje. V těle matky, v děloze, je zajišťován složitými mechanizmy celkový vývoj od početí k okamžiku, kdy je dítě natolik schopné, aby realizovalo svůj život v samostatnosti. Děloha, jako orgán reprodukční, má k dispozici maximální zvětšení svého objemu (cca 10x v původní velikosti dospělé ženy), ale i zde jsou jasné limity. V okamžiku, kdy „nabídka“ matky a „poptávka“ dítěte po „životním“ prostoru je v určité diferenci (díky velmi složitým, vzájemně se propojujícím mechanizmům, zejména neuro-humorálním), dochází k pohybům v ontickém, ale i významně v ontologickém kontextu. Vše jakoby v předznamenání celoživotního údělu – volby, přesahování, ale také v časové ohraničenosti. Onticky se dítě porodními cestami rodí na svět, v průběhu porodu je nárokováno krizí, mající základ ve fyziologicko-anatomických strukturálních založenostech. V ontologické rovině se jedná o významnou krizi separační, kdy jedinec se stává jedinečným ve společenství, kam se přirozuje.

Dítě prostupuje porodními cestami podobně jako Platonův vězeň strastiplně opouští jeskyni – s pocitem ohroženosti, jistě i obavou a úzkostí, ale také s doufáním v dobré příští. Výsledek je stejný – volný prostor, však bez možnosti garance jistoty trvání života a zajištěnosti v čase budoucím. Dítě ihned po narození je nárokováno nádechem, ale též okolním prostředím a jasně se stává jedincem v okamžiku přestřižení pupeční šňůry. Tímto aktem je odděleno od placenty, která mu zajišťovala vše potřebné. Ne náhodou v rodinné terapii je vztahovost v emočním schematu rodiny, zejména mezi rodiči, nazývána placentací, myšleno však v nepředmětné rovině. Moment nádechu po narození lze symbolicky považovat za autonomní akt, jak pro matku, tak pro její dítě. Bolest (algos, alégo) akt rození provázející je nejen logickým následkem nároku na strukturální části (soma- tvar těla a sarx- obsah ve smyslu orgánových struktur), ale v ontologické rovině znamená kotvení, tíhnutí ke středu, je čistý rozdíl (Hogenová 2002) vypovídající o absolutní platnosti, o evidenci, o nepopiratelnosti. Bolest porodní, i když je ženou a novorozencem „jakoby“ zapomenuta, stále zůstává v platnosti, je nesdělitelná, zkušenostně nepředatelná. Je však spojením rozervy, dle Martina Heideggera (1996) je to rozdíl sám, označovaný jako spára- fuga. Porodní bolest svým pozadím ukazuje vše, co dává dítěti hodnotu lidské bytosti a zároveň matce hodnotu matkou být – hodnotu její role. Umožňuje i naplnění separačního nároku do role matky, posiluje ženu v nároku mateřské péče, která je pro dítě tak důležitá. Matce i dítěti ozřejmuje cenu žití, ukazuje, že ex-sistují lidsky. Život se jeví jako hodnota jen tehdy, je-li zároveň ohrožen a přesahován – ohrožen smrtí a přesahován jinou hodnotou (Palouš 2008). Císařské řezy „na přání“ jsou nyní živě diskutovaným tématem v oboru porodnictví. Zástupce ředitele Ústavu pro péči o matku a dítě Ladislav Krofta obhajuje názor, že ženy by měly mít možnost zvolit si císařský řez jako způsob porodu. Odůvodňuje to tím, že je nelze nutit do klasického porodu, pokud to tak nechtějí. Nejedná se tedy o stav, kdy je v ohroženosti matka nebo dítě a císařským řezem je zachována další existence v čase budoucím. Bouřlivá diskuse mezi odborníky je jasným znamením, že medicína s královskou disciplinou porodní přeci jen nestojí na čistě karteziánských základech a argument, že císařské řezy na přání rodičky jsou běžnou praxí ve vyspělých zemích v zahraničí, nebude postačující podobně jako argument utrpení při euthanasii. Pokud si člověk odebere možnost přirozeného zrození a přirozeného odchodu za horizont, velmi pravděpodobně se bezezbytku naplní heideggerovská myšlenka a zároveň varování, že technika na samém vrcholu svého účinku zničí sebe a také člověka.

Svým zrozením jedinec vstupuje do společenství světa, je nárokován v každém okamžiku svého života pohybem a úzkost je úzkostí ze svobody, vyplývající také z odpovědnosti za tento pobyt. Pokud má matka neotevřenost k naplnění vývojové fáze, kterou je nárokována (mateřstvím) a odmítá podstoupit porodní akt svého dítěte v přirozenosti7, uzavírá sobě i potomkovi autentičnost z-rození se (při-rození se) na svět. Příčinu je nutno hledat v temporání časovosti mladé ženy (minulost, přítomnost a budoucnost v provázanosti), velmi často se však jedná o přenos „dluhů“ v transgeneračním pojetí.

Dítě se rodí na práh jeskyně (Palouš 1996) a výchovou je vedeno do volnosti, možnosti a odpovědnosti. Může však být i socializačně zanořováno a ukováváno podobně jako vězeň ke stěně jeskyně. Rodič, který sám není ve své existenci v otevřenosti k volnosti a možnosti, velmi složitě akceptuje nárok volby, vždy s nezajištěností výsledku, bez garance, bez jakékoli hmatatelné jistoty. Úzkost a strach jsou emocionálně zatěžující, ale také prospěšnými emocemi, které jsou určitým indikátorem situovanosti člověka. Stále však v nabídce možnosti životního pohybu – volbou odpovědí na přicházející životní výzvy, realizovat svůj život svobodně, otevřeně, autenticky.

Celoživotní vývoj jedince je charakteristický reakcí na vymezování hranic a prostorů, a růst je možno vnímat jako naplňování možnosti v autenticitě dané osobnosti a její rozvíjení do maximálně možné šíře.

Forum internum – vnitřní prostor je prostředí rodiny, který v nároku blízkosti v transgenerační provázanosti (se zemřelými a ještě nenarozenými) chrání dítě před nároky zevního světa. Zde vládne čas kairos, čas vnitřního zrání, mající významovost v temporální časovosti. Opakem je čas vesmírný, chronos, který vládne ve forum externum – v prostoru vnějším. Synchronizací výše uvedených časů se otevírá příznivý časoprostor života dítěte, s možností naplnit růstové – vývojové úkoly v bio-psycho-sociálně-spirituální komplexnosti optimálním způsobem.

Rodinu, prostředí akceptující a chránící, lze přirovnat k děloze anatomické. Proto se v rodinné terapii hledá určitá analogie mezi dělohou biologickou a sociální (Chvala, Trapková, 2008). Při soužití ženy a muže je velmi důležité, aby byl vytvořen bytostný vztah, stabilní, ale také proměnlivý, umožňující individualizaci obou partnerů. Dle S. Freuda je nejčastějším důvodem vyhledávání psychoanalytické pomoci duševní impotence, což znamená určitou neschopnost vytvářet, udržovat a rozvíjet partnerské vztahy, vedoucí k situaci, označované jako vztahová impotence.

Opakem tohoto stavu je vztahová potence, která nemá ontický rozměr. V ontologické založenosti se jedná o určitou vztahovou založenost, dispozici, o emoční možnost myšleného, ale také i zamýšleného ve vztahu s možností proměny ve vývoji. Porucha možnosti sdílení a sdělování emocí v rodině, mezi rodiči, znamená nemožnost tzv. „placentace“ neboli synchronizace ve vztahu s matkou a otcem, s okolním blízkým a vzdáleným světem, dysaretaci (nerovnováhou) ve čtveřině8 a výsledkem je pocit úzkosti. Placentací se rozumí určitá možnost synchronizace v rodině, kde se dítě zrodilo a je možno přirovnat v rovině strukturální k placentaci v anatomické děloze, kde prostřednictvím této anatomické struktury je zajišťována potřebná výživa a nutné základní principy vývoje plodu. V placentě anatomické se krev plodu a matky nemísí, také v rodině má každý její člen své autonomní postavení a místo, dohromady však tvoří celek s nezastupitelnou schopností vytvářet rodinný systém – emoční pole rodiny. Určité dysfunkce jsou výsledkem poruchy sdílení a sdělování emocí v rodině. Dítě ve své zranitelnosti rychle reaguje na tuto situaci a výsledkem bývají různé projevy – somatické stonání (časté infekty horních cest dýchacích, záněty středouší, laryngitidy) a také stavy úzkosti a strachu, který ale není možno považovat za přirozenou reakci podporující jeho zdárný vývoj.

Významnou roli zde hraje temporální časovost u všech aktérů emočního schématu rodiny. Určité vývojové nedokončenosti, dluhy ve smyslu oscilací (přechod z nižší do vyšší vývojové fáze dle Eriksona) jsou nabídkou (možnost dokončení), ale zároveň velikou zátěží pro všechny zúčastněné. Dítě osciluje mezi světem matky a otce (ve smyslu energií jin x jan) a naplňuje v rámci tzv. separačních náklonů (termín z rodinné terapie) tím své růstové úkoly (Chvala, Trapková 2008). V situaci, kdy jeden nebo oba rodiče nejsou dostatečně v daný časoprostor žití dítěte k dispozici, nastává velmi složitá situace, která může zapříčinit následné různé formy dysfunkční. Důležitost nároku, aby rodič byl autentický, dospělý ve své egoitě, otevřený, se svým místem ve světě ve smyslu uvlastnění v autentičnosti (žítí z vlastního pramene) znamená v přenesenosti na existenci dítěte, jako jeho potomka – mít otevřenou transgenerační možnost i v postmoderní době prodlévat doma s možností počátkujícího bydlení.

Jedině tak je možno v dětství a v dospělosti, v celém životě člověka, zvládnout a vydržet smutek, mající pramen v základním naladění ve své lidské vrženosti. Tento smutek je ontologický, je nevyhnutelný, mající jinou intenci v dětství, jinou v mládí a jinou v plné dospělosti a stáří. Smutek je fenomén provázející člověka od zrození ke smrti, s nemožnosti změření, zvážení, uchopení.

Tím, že je člověk schopen své zkušenosti opakovaně využívat (variovat z minulých zkušeností-tzv.retencí) při uskutečňování svých záměrů v přítomnosti (protence) a opět je ukládat jako zkušenost, domov a zážitky z dětství jsou základem jeho bytostné zkušenosti. Fenomen domova v naplněnosti či nenaplněnosti hraje významnou úlohu po celou dobu trvání života a je i možným „kořenem“ úzkosti, kterou v aktuálnosti člověk ve všech etapách života prožívá a limituje mu jeho dané možnosti.

Zabývá-li se terapeut nebo pedagog chováním dítěte a chce-li mu porozumět v rovině nejen ontické, ale především v ontologické, je třeba si uvědomit celou vztahovost dítěte ve smyslu emočního schématu, v kterém se zrodilo a v kterém probíhá jeho každodennost. Neexistuje oddělený svět dětí a dospělých. Vše je založeno ve spolubytí (Mit-sein), a to ještě dříve, než se dítě na svět zrodí díky transgenerační provázanosti. Řeč dítě uvádí do světa, a řečí se dítě do světa dostává. Dle Merleau-Pontyho (1971) se v okamžiku, kdy hluk kolem něj začne něco znamenat, překlopí na stranu těch, co mluví. Dítě v otázkách „ohmatává vesmír“, a odpověď nepodaná, neúplná anebo zraňující ho poškozuje. Úzkost a strach jsou v dětské řeči vystupující, signalizují místo poranění, ale jsou i cestou možného ošetření.

Závěr

Úzkost a strach jsou emoce, které k životu patří, ne však ve zvýšené formě. Obava malých dětí ze tmy, z odloučení od rodičů a od blízkých, z blesků a bouřky – to vše je normalitou. Znepokojivě je třeba vyhodnotit stav, kdy úzkost dítěte se nevztahuje ke konkrétní věci, události a hlavním příznakem je omezení v běžném žití – když dítě omezuje v jeho zdárném vývoji a spokojenosti.

Obecná úzkostná porucha u dítěte je charakterizována obavou a starostí, emoce nemají konkrétnost a jsou neúměrné, většinou v provázanosti s reakcí somatickou ( příznaky tělesné), což je reakce v jednotě těla a mysli v neoddělitelnosti9. Dítě může trpět panickou poruchou s typickými záchvaty, fobii (neodůvodněným strachem), ale také posttraumatickým stresem (reakce na hrozivé a násilné události), ale také obsedantně-kompulzivní poruchou, což je typické vynucováním opakování určité činnosti v důsledku vtíravých myšlenek. Léčba v klasických manuálech karteziánsky (metodologicky) zaměřené pedopsychologie nebo pedopsychiatrie je založena na psychiatrickém a psychologickém vyšetření a velmi často je přistoupeno k indikaci léků na zmírnění úzkosti. Terapie cílí k překonání úzkosti a naučení se lépe reagovat na podněty v kontextu každodenních stresů (pediatrická modifikace KBT terapie).

Dětí, přicházejících do ordinace psychoterapeutické péče, s indikací antidepresiv je stále více. Pro daseinsanalyticky pracujícího terapeuta jsou malí pacienti, trpící velmi širokou škálou potíží, výzvou, ale také nárokem. Orientovat se v aspektech existence dítěte a jeho rodiny, podpořit dítě v možnosti autentického prožívání, je základem. Respektace aspektů v životě dítěte a provázanost na individuální kontexty jeho žití znamená investici společného času a společné řeči, dialogu majícího sókratovskou nárokovost. Naslouchání dítěti, ale také jeho rodičům, ponor do jejich životních příběhů, odkrytí temporality, to vše otevírá cestu ke společnému hledání a řešení nepříznivého stavu. V platnosti však zůstává – expertem na úzkost a strach není terapeut, ale dítě, které nepříznivý stav prožívá, a také rodič, který je mnohdy sytičem této emoce v provázanosti emočního schématu rodiny. Emoční pole nelze onticky měřit, vážit a ani jiným způsobem konkretizovat, jeho zřejmosti jasně vyvstávají v konkrétních reakcí jednotlivých členů tohoto nestrukturálního schématu, v kontextu vyladěnosti jejich vztahů – sami k sobě, k ostatním blízkým, ke společnosti a k celku světa (příroda a vše, co náleží k existenci člověka).

Terapeutické uvíznutí v rovině ontické znamená vzdát se možnosti blízkosti, posvátna a tajemna. Toto vše jsou původní otevřenosti medicíny, stojící na myšlenkových základech Hyppokrata, Hygie a dalších významných osobností starověku. Úzkost je samotou v příliš hlučném světě, bez možnosti konkretizace sebedokonalejším přístrojem. Pacienti – malí i velcí v psychoterapeutické péči jsou především lidé, hledající sami sebe přes ztracení s blízkými. Nejsou cílovou skupinou farmaceutických firem, tak dobře prosperujících díky dnešní době (označované jako postmoderní nebo také příliš pozdní) a specifičnosti nároků provázejících existenci člověka. Pokud bude spoléháno na řešení pouze v rovinětechné, jedná se o léčbu formou iatreusis - neboli léčbu pouze v rovině příznaků, značně limitující návrat k možnosti daného člověka realizovat svůj životní pohyb v maximální možné šíři.

V této souvislosti je nutné vzpomenout portugalského neurofyziologa Antónia de Egas Monize, který v roce 1949 obdržel v oblasti psychochirurgie Nobelovu cenu. V r. 1935 na klinice v Lisabonu byla na základě jeho studie provedena lobotomie, první však chemickou cestou, kdy do spoje čelních laloků byla vpravena injekcí látka, tzv. etylalkohol. Za sedm týdnů poté proběhla podobná operace, již chirurgickým způsobem. Tento výkon se řadí k prvním operativním zákrokům úpravy lidské psychiky s obecným názvem psychochirurgické operační výkony.

V USA byl tento zákrok velmi používaný, prezentovaný jako „ pročištění mozku“, nebo „ ne horší, než vytržení zubu“ apod. Metoda byla natolik propracovaná častou aplikací u úzkostných a podobným způsobem trpících lidí, že se prováděla ambulantní formou – společně s elektrošokem bez další anestezie byl zabodnut úzký nástroj mezi oční bulvu a víčko, ostrý hrot prošel až k čelnímu laloku a krouživé pohyby tímto nástrojem provedly samotnou lobotomii – oddělení spojení mezi laloky. V témže roce se v Americe provedlo přibližně 10tis. zákroků, o osm let později počet stoupl na 50tis./rok. Lobotomie zásadně a nevratně mění psychiku daného člověka, kromě odstranění obtíží (hlavně úzkostí) však přináší řadu problémů, zejména v integritě daného jedince. Etické výhrady a obavy před zneužitím zahlušila módní vlna, která trvala až do doby nástupu moderních psychofarmak. Formanův film Přelet nad kukaččím hnízdem velmi dobře dokládá obavy z možného zneužití. Realita v kontextu ztráty osobnosti a i kontextu „ dobra“ potkala i jednu ze sester J. F. Kennedyho, kdy její otec velmi těžce snášel dceřinu jinost a nevyslyšel její nesouhlas s tímto zákrokem, který ji přiblížil k horizontu žití.

Onticita má své významné místo nejen v medicíně, ale ve všech oblastech vědy. Posiluje pocit jistoty a zabezpečenosti, veliká tužba současného člověka však naplněna není. Svět matematický není světem přirozeným, i když je prezentován jako svět pravý. Touha po jistotě, vedoucí k rozdělení člověka na dvě části- tělo a mysl, verifikace ( zvěcnění) a falzifikace úzkost neutlumí. Vnímat reakce a celkovou situovanost úzkostného dítěte jako odpověď a následně hledat otázky je cestou k jeho bytostné nastavenosti a je i cestou terapie ve smyslu hygiensis- léčba z motivu, který vedl k dané obtíži.

Základem takové terapie, nejen v případě řešení dětské úzkosti, je nalaďování habituálního10 pohybu terapeuta na habituální pohyb pacienta, kdy oba dva jsou světem vyvoláváni a oba dva „soupatří“ se světem (Hogenová 2006). Jedná se o propojenost s celkem světa, a tím se člověk s obtíží – v dysaretaci (ne-mocný) navrací k areté (Hogenová, 2000), k dobru, ke zdraví.

Autor: PhDr. Helena Kalábová, Ph.D.

Literatura:

BĚLOHRADSKÝ, V., 2007. Společnost nevolnosti, O post-moderní době. Praha: SLON. ISBN 978-80-86429-80-9.
ČALEK, O., 2004. Skupinová daseinsanalýza. Praha: Triton. ISBN 80-7254-539-ERICKSON, E. H., 1963. Childhood and society. N. York: 0-09-943794-5.
HEIDEGGER, M., 1996. Bytí a čas. Praha: Oikúméné. ISBN 80-86005-12-7.
HOGENOVÁ, A., 2000. Areté. Základ olympijské filosofie. Praha:Karolinum. ISBN 80_246-0046-3
HOGENOVÁ, A., 2008. Jak pečujeme o svou duši? 1. vyd. Praha: PedF UK. ISBN 978-80-7290-349-8.
HOGENOVÁ, A., 2006. K fenoménu pohybu a myšlení. Praha: Eurolex Bohemia. ISBN 80- 86861-72-4.
CHVÁLA, V., TRAPKOVÁ, L., 2008. Rodinná terapie a teorie jing-jangu. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-391-8.
KRATOCHVÍL, Z., 1995. Výchova, zřejmost, vědomí. Praha: Herrmann a synové. ISBN 80-238-0473-1
MERLEAU-PONTY, M., 1971. Oko a duch a jiné eseje. Praha: Obelisk.
PALOUŠ, R., 2008. Heretická škola. Praha: Oikúmené. ISBN 978-80-7298-302-5.
PATOČKA. J., 1996. Péče o duši I. Praha: Oikuméne. ISBN 80-86005-24-0.
PELCOVÁ, N., 2001. Vzorce lidství. 1. vyd. Praha: ISV. ISBN 80-85866-64-1.
PELCOVÁ, N. 2004. Filosofická a pedagogická antropologie. Praha: Karolinum. ISBN 80-246-0076-5


1 Ontologie (to óν jsoucí + λόγος, logos slovo, řeč) je filosofická disciplína, která se zabývá jsoucnem, bytím jako takovým a základními pojmy. Aristoteles pro ni používá označení první filosofie, která je součástí metafyziky a zabývá se nejobecnějšími otázkami.
2 René Descartes, nar.1596 v Touraine, je považován za zakladatele novodobé metodologie, významné dílo: 1637 Rozprava o metodě, základ s přesahem k dnešní metodologii- karteziánský požadavek „clare et distincte“- jasné a ohraničené s možností měření, vážení, uchopování, verifikace a falsifikace.
3 Alétheia (Ἀλήθεια), lat. veritas, pravda, pak též zosobněná pravda, neskrytost. Protikladem aléthei je doxa-zdání, omyl-pseudos, představa- phantasia, napodobování-mimézis, básnění- mýtus
4 Aretace – zachování rovnováhy ve smyslu dobrosti, dysaretace je porucha rovnováhy, vedoucí k obtíži. Výraz Areté se poprvé objevuje v řecké písemné tradici v 6.st.př.n.l., většinou zmiňované v souvislosti se spravedlností. Později výraz pojímán v konkrétnosti života člověka ve smyslu jeho úsilí o nalezení a vyjasnění vlastní vůle.
5 V rodinné terapii obecně platí, že vyjevující se problém u jednoho člena systému je vyjevujícím se příznakem, mající však podstatu sycení v emočním schématu rodiny – př. rychlé tempo v rodině v nároku výkonu, nejasnost rolí matky a otce v původním nastavení energií (jin x jang).
6 Fenomenologie- nauka o jevu, vycházející z filosofie E.Husserla ve snaze navrátit myšlení o člověku „k věcem samým“, objasňuje co a jak se jeví a jak se projevuje ve vědomí člověka. Jedná se o nazírání na podstatu poznání, bez možnosti představy a logického uchopení karteziánským způsobem.
7 Není míněn stav, kdy císařský řez je indikován z důvodů ohroženosti matky nebo dítěte.
8 Člověk existuje mezi nebem a zemí a mezi určitým řádem- v antické myšlence mezi bohy.
9 Tělo a mysl reaguje jako celek, holistické vnímání je založeno v neoddělitelnosti tělesné a smyslové části organizmu ( strukturální a nestrukturální část v jednotě).
10 Celkový pohyb ve smyslu tělo a mysl v jednotě.