Školské poradenské pracoviště jako nástroj profesionalizace prevence ve školním prostředí

máj 29 2017

School counselling center as a professional instrument for provention in the school
Anotace: Příspěvek se zaměřuje na problematiku školského poradenského pracoviště jako možného nástroje profesionalizace prevence ve školním prostředí. Příspěvek představuje pilotní výsledky mapování prostředí základních škol a zkušeností pedagogů jak v problematice prevence rizikového chování, tak v praktické realizaci školského poradenského pracoviště na českých školách. Dále mapuje potřebnost tohoto pracoviště, kompetence a úkoly školního metodika prevence, výchovného poradce, školního psychologa a školního speciálního pedagoga.
Klíčová slova: školské poradenské pracoviště, prevence, školní prostředí

Annotation:The paper focuses on the issue of the school counseling center as a possible tool for professionalization of prevention in the school environment. The paper presents the pilot results of the mapping of the environment of primary schools and the experience of teachers both in the field of prevention of risk behavior and in the practical implementation of the school counseling center at Czech schools. It further maps the need for this workplace, the competencies and tasks of the school prevention methodology, the educational counselor, the school psychologist and the school special pedagogue.
Keywords: school counseling workplace, prevention, school environment

1. Úvodem

Projekt specifického výzkumu Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové, který je realizován na Katedře sociální patologie a sociologie se zaměřuje na problematiku možné profesionalizace prevence rizikového chování ve školním prostředí se zaměřením na prostředí základních škol. Mapuje současný stav prevence na školách, projekty, kterými se zabývají, pohledem pedagogů na školské poradenské pracoviště a možné cesty pro zlepšování jeho personálního zabezpečení.

Příspěvek přibližuje „školského poradenského pracoviště“ jako nástroj pro realizaci prevence, který je dán legislativou (např. vyhláška č. 72/2005 o poskytování poradenských služeb ve školách a školských zařízeních), ve které jsou vymezeny kompetence jednotlivých aktérů prevence uvnitř školy.

Jejich zaměření na vymezené rizikové jevy je popsáno jak v legislativě, tak v dalších koncepčních dokumentech (např. Národní strategie prevence rizikového chování ve školním prostředí na léta 2013-2018).

2. Systém prevence rizikového chování v českých školách

Prevenci rizikového chování v českých školách zajišťují jak aktéři uvnitř školního prostředí, kteří jsou definováni školským poradenským pracovištěm (včetně spolupráce s dalšími pedagogickými pracovníky a rodiči) a instituce tzv. školská poradenská zařízení.

Školní poradenské pracoviště je institut, který má za úkol pomoci realizace prevence rizikového chování ve školním prostředí. Vedle tradičního poskytování odborné pomoci pro podporu vzdělávání, volby vzdělávací dráhy a postupného budování profesní kariery, musí školní poradenské služby především směřovat k:

  • posílení činnosti sociální prevence,
  • podpoře a vytváření podmínek pro rozvoj osobnosti jednotlivých žáků,
  • posílení poradenské činnosti pro děti a mládež se specifickými výchovnými a vzdělávacími potřebami,
  • podpoře dětí s různými typy problémů při vzdělávání do běžných typů škol a školských zařízení,
  • podpoře vzdělávání celé populace

Školní poradenské pracoviště tvoří pedagogičtí pracovníci, mezi které patří především výchovný poradce, školní psycholog, školní metodik prevence, speciální pedagog. Z externích subjektů se jedná zejména o pedagogicko-psychologické poradny, speciálně-pedagogická centra či střediska výchovné péče.

Škola zajišťuje následující poradenské služby v těchto oblastech:

  • prevence školní neúspěšnosti žáků,
  • primární prevence rizikového chování,
  • kariérové poradenství, tj. zejména integrující vzdělávání, informační a poradenská podpora vhodné volby vzdělávací cesty a pozdějšího profesního uplatnění,
  • odborná podpora při integraci žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, včetně žáků z jiného kulturního prostředí a žáků se sociálním znevýhodněním,
  • péče o vzdělávání nadaných a mimořádně nadaných žáků,
  • průběžná a dlouhodobá péče o žáky s neprospěchem,
  • metodická podpora učitelům. (Vyhláška č. 72/2005 Sb.)

Mezi základní funkce institucí, které ve školním prostředí poskytují poradenskou oblast, patří:

  • Diagnostika projevů rizikového chování a jiných problémů, které děti mají,
  • poradenství ve výše vymezených oblastech,
  • terapeutická činnost, kterou má na starost po stránce psychologické školní psycholog a pro školu externí subjekty a pokud budeme vnímat pojem terapie ze sociálního pohledu, pak ji má na starost celé školské poradenské pracoviště,
  • informační oblast – osvětová a vzdělávací,
  • metodické oblast, která je důležitá především pro učitele.

Školská poradenská zařízení jsou tvořena Pedagogicko-psychologickými poradnami, Speciálně pedagogickými centry a středisky výchovné péče.
Dle Knotové(2014, s.18) jsou služby pedagogicko-psychologických poraden (PPP) určeny dětem (přibližně od tří let, kdy vstupují do mateřské školy), žákům a studentům až do ukončení středního, případně vyššího odborného vzdělání. PPP poskytují také služby rodičům, pedagogům a školám. PPP mohou kontaktovat sami rodiče dětí nebo školy po dohodě s rodiči. Hlavní náplní činnosti PPP je diagnostika, poradenství (včetně karierového), intervence, nápravná péče a prevence. Participují na činnostech v oblastech prevence rizikového chování dětí a mládeže, některé PPP připravují reedukativní a volnočasové aktivity či intervenční programy pro školní třídy, v nichž jsou problémové vztahy včetně šikany.

Speciálně pedagogická centra jsou zařízení, která byla zřízena na podporu dětí a mládeže od 3 do 19 let, kteří mají různý typ zdravotního postižení a znevýhodnění (vady řeči, zraku, sluchu, tělesné postižení, mentální postižení, poruchy autistického spektra případně děti s kombinovanými vadami). Činnost je zajišťována buď ambulantně nebo v zařízeních s denní, týdenní a nebo celoroční péčí o žáky se zdravotním postižením.
Střediska výchovné péče jsou dle Knotové (2014, s.21)zařízení, která jsou navštěvována dětmi, žáky a studenty s rizikem vzniku a vývoje poruch chování, výchovných problémů a sociálně negativních jevů, u nichž není nařízená ústavní výchova nebo není uložena ochranná výchova. ŠVP poskytují své služby také rodičům a školám. ŠVP realizují diagnostiku, poradenství a preventivně výchovnou činnost.

Schéma. č.1 Schéma tzv. Školského poradenského systému (Bělík, Hoferková, 2016)

3. Školské poradenské pracoviště z pohledu pedagogů

Vedle tradičního poskytování odborné pomoci pro podporu vzdělávání, volby vzdělávací dráhy a postupného budování profesní kariery, musí školní poradenské služby především směřovat k:

  • Posílení činnosti sociální prevence,
  • podpoře a vytváření podmínek pro rozvoj osobnosti jednotlivých žáků,
  • posílení poradenské činnosti pro děti a mládež se specifickými výchovnými a vzdělávacími potřebami,
  • podpoře dětí s různými typy problémů při vzdělávání do běžných typů škol a školských zařízení,
  • podpoře vzdělávání celé populace.

Tvoří jej pedagogičtí pracovníci (např. výchovný poradce, školní psycholog nebo školní metodik prevence, speciální pedagog). Z externích subjektů se jedná zejména o pedagogicko-psychologické poradny, speciálně-pedagogická centra či střediska výchovné péče.

Dva modely realizace školského poradenského pracoviště
Kucharská (2013, s. 42) představuje dva modely, jak v českých školách bývá koncipováno školské poradenské pracoviště. Jedná se o rozdílný pohled v zapojení odborníků do procesu poradenství. V obou variantách se předpokládá spolupráce v systému školy (spolupráce s učiteli – třídní učitelé, učitelé výchov, koordinátoři RVP na školách, asistenti pedagoga) i mimo ni.

Model základní, ve kterém jsou poradenské služby zajišťovány výchovným poradcem a školním metodikem prevence. Tito odborníci jsou učitelé s následnou specializační průpravou pro výkon daných funkcí. Podle potřeby je systém doplněn o učitele výchov, koordinátory RVP.

Zajímavá je v tomto kontextu tabulka NUOV (Národního ústavu pro odborné vzdělávání, který se zabýval mapováním činností metodiků prevence v pedagogicko-psychologických poradnách v rámci primární prevence rizikového chování a v rámci tohoto mapování zjišťoval i jaký je stav školských poradenských pracovišť (NUOV, 2015)

Tabulka č. 1 Počet škol v průměru na jednoho metodika prevence

Počet škol a žáků v průměru na jednoho metodika. Počet škol s kompletním ŠPP a počet škol, kde není ŠMP (v %) z celkového vzorku škol.
Typ školy Počet škol Počet žáků Počet škol s kompletním Školským poradenským pracovištěm Počet škol, kde NENÍ Školní metodik prevence
základní školy / víceletá gymnázia 49 12 121 11,6 % 3,1 %

Model rozšířený je charakteristický zapojením dalších odborníků – školního psychologa nebo školního speciálního pedagoga, dle možností školy případně obou.

Systém školního poradenství je zaměřen na pomoc žákům s určitým znevýhodněním. Pomocí speciálních metod pomáhají pedagogičtí pracovníci definovat a odstraňovat vzniklé potíže (Michalík, 2008, s. 6). Tento hendikep můžeme vnímat jak v rovině psycho-somatického hendikepu, tak především v rovině sociálního znevýhodnění, které má dopad do kvality života dítěte, jeho sociálních vztahů a vzniku možných patologických jevů. Zde nastupuje tzv. sociální terapie, v etopedii je častěji používán pojem sociální intervence.

Ve školách základních, středních či dokonce vyšších odborných zajišťuje poradenskou činnost především školní metodik prevence, dále také výchovný poradce. V dnešní době už také školní psycholog či speciální pedagog. Poskytování poradenským služeb garantuje ve škole ředitel školy či jeho zástupce. Škola zajišťuje následující poradenské služby v těchto oblastech:

  • prevence školní neúspěšnosti žáků,
  • primární prevence rizikového chování,
  • kariérové poradenství, tj. zejména integrující vzdělávání, informační a poradenská podpora vhodné volby vzdělávací cesty a pozdějšího profesního uplatnění,
  • odborná podpora při integraci žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, včetně žáků z jiného kulturního prostředí a žáků se sociálním znevýhodněním,
  • péče o vzdělávání nadaných a mimořádně nadaných žáků,
  • průběžná a dlouhodobá péče o žáky s neprospěchem,
  • metodická podpora učitelům. (Vyhláška č. 72/2005 Sb.)

V rámci pilotního šetření jsme se 395 pedagogů základních škol dotazovali na tyto otázky vztahující se ke školskému poradenskému zařízení:

1. Má Vaše škola školské poradenské pracoviště?

TYP ŠKOLY
ANO 185
NE 210

Z výsledku vyplývá, že více než polovina škol buď samostatné školské poradenské pracoviště nemá, i když to legislativa vyžaduje. Nebo zde nastává varianta, která se nám jeví pravděpodobnější, že samotní dotazovaní pedagogové často neví, zda jejich škola samostatné školské poradenské pracoviště má, kdo by měli být jeho členové, jaké aktivity realizuje, zda je realizováno modelem základním či rozšířeným.

2. Pokud ano, tak kdo jsou jeho členové (pozice ve škole) a kdo je jeho vedoucí (pozice ve škole)?

Členové školského poradenského pracoviště
TYP ŠKOLY
Výchovný poradce 170
Metodik prevence 165
Speciální pedagog 68
Školní psycholog 95
Ředitel školy 25
Zástupce ředitele 65
Učitel 35



Vedoucí
TYP ŠKOLY
Ředitel školy 30
Učitel 10
Výchovný poradce 47
Zástupce ředitele -
Speciální pedagog 10
Školní metodik prevence 88

V kontextu výzkumu NUOV se na první pohled jeví situace lepší, než udává tabulka. Nevíme však, jak je situace realizovaná na konkrétních školách ve skutečnosti. Z první tabulky, která mapuje členy školského poradenského pracoviště je zřejmé, že největší zastoupení v prevenci a poradenských službách má školní metodik prevence a výchovný poradce. Z tohoto důvodu můžeme konstatovat, že na zkoumaných školách převažuje tzv. základní model školského poradenského systému. Rozšířený model je přibližně na 1/3 škol a zahrnuje navíc školního psychologa, školního speciálního pedagoga a ředitele školy. Ostatní pedagogičtí pracovníci jsou zapojováni méně, převážně dle potřeby.

Z pohledu aspektu, kdo má na starosti Školní poradenské pracoviště jako vedoucí je zřejmé, že i zde vidíme jako převažující základní model – tj. aktivita je převážně přenesena na školního metodika prevence a výchovného poradce.

4. Závěrem

Uvedené pohledy na problematiku jsou pouze drobnou sondou do tématu. Nicméně výsledky tohoto i dalších zkoumání (Bělík, 2015, Kraus, 2014, Hladík2014 a další) ukazují, že je nutné se problematikou zabývat a hledat cesty pro komplexní uchopení tématu.

Úloha školského poradenského pracoviště je v dnešní škole naprosto klíčová pro poradenství, prevenci, diagnostiku jevů a další témata. Jedná se o prostor, ve kterém je možné realizovat aktivity směřující k sociálně výchovné práci. V uvedeném příspěvku jsme naznačili současné pohledy na problematiku jak po stránce personálního složení pracoviště, tak po stránce možných problémů, které provází práci jednotlivých aktérů prevence uvnitř školy.

Jednou z cest, jak problematiku školského poradenského pracoviště profesionalizovat je zavedení školského sociálního pedagoga, tj. výchovného pracovníka, který by se jako profesionál zabýval depistáží, diagnostikou a poradenstvím (více podle Hladík a kol., 2014) dle modelu realizovaném na slovenských školách. V českém prostředí však i přes zjevná pozitiva tohoto pohledu nejsou realizovány kroky pro takto směřovanou profesionalizaci prevence ve školním prostředí.

Autor: PhDr. Václav Bělík, Ph.D.
Autor pracuje jako vedoucí Katedry sociální patologie a sociologie Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Věnuje se prevenci rizikového chování ve vztahu ke školnímu prostředí.
Seznam použitých zdrojů:

BĚLÍK, V. a S. HOFERKOVÁ. Prevence rizikového chování ve školním prostředí. Brno: Tribun EU, 2016, 142 s. ISBN 978-80-263-1015-0.
HLADÍK, J., KRAUS, B., LORENZOVÁ, J., ÖBRINK HOBZOVÁ, M. & POSPÍŠILL, J., 2014. Zdůvodňující zpráva: Návrh na zařazení profese sociálního pedagoga do zákona č. 563/2004 Sb. o pedagogických pracovnících. Asociace vzdělavatelů v sociální pedagogice.
HOFERKOVÁ, S. Rizikové chování mládeže a školský poradenský systém. In.: Acta sociopathologica III. Hradec Králové: Gaudeamus, 2016. s. 118 – 134. ISBN 978-80-7435-637-7.
KNOTOVÁ, D. Školní poradenství. Praha: Grada, 2014, s. 51-54. ISBN 978-80-247-4502-2.
KUCHARSKÁ, A. Školní poradenské pracoviště. In: VALENTOVÁ, L. Školní poradenství I.. Praha: PdF UK, 2013, s. 40-47. ISBN 978-80-7290-710-6.
MICHALÍK, J. Školský poradenský systém v české republice. Olomouc: Katedra speciální pedagogiky, 2008. Dostupné z: http://www.uss.upol.cz/cz/clenove/ profil/michalik/SPZ-expert-stanovisko.pdf
Národní strategie primární prevence rizikového chování dětí a mládeže na období 2013-2018. Min. školství, mládeže a tělovýchovy ČR [online]. 2013 [citováno 2015-11-17]. Dostupné z: http://www.kr-kralovehradecky.cz/cz/krajsky-urad/skolstvi/prevence-soc-p...
OPEKAROVÁ, O. Kapitoly z výchovného poradenství: školní poradenské služby. Vyd. 2., upr. a dopl. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského, 2010. 72 s. ISBN 978-80-86723-96-9.
Vyhláška č. 72/2005 Sb. o poskytování poradenských služeb ve školách a školských zařízeních.
Vyhláška č.147/2011 Sb.,kterou se mění vyhláška č.73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami.
Vyhláška č. 317/2005 Sb. o dalším vzdělávání pedagogických pracovníků, akreditační komisi a kariérním systému pedagogických pracovníků.
ZAPLETALOVÁ, Jana. Školní poradenská pracoviště. Národní ústav pro vzdělávání [online]. 2011 [cit. 2014-04-01]. Dostupné z: http://www.nuv.cz/poradenstvi/skolni-poradenska-pracoviste